Bára Poláková: Miluju být na horách

Sdílet článek

Mám za sebou opravdu náročné pracovní období. Proto mi při rozhovoru s Bárou Polákovou přišlo až neuvěřitelné, že si jen tak povídáme. Přátelsky, nestrukturovaně. Vzpomněl jsem si na podobně laděný rozhovor s Terezou Kostkovou, která vyprávěla o své babičce a cestování po Mallorce s tatínkem. Rozdíl byl jen v tom, že rozhovor s ní byl v Parapleti před diváky, kdežto s Bárou jen ve dvou. 

Hovor příjemně plynul a my často přemýšleli, jaká vlastně byla základní otázka. Bylo hezké Báru poslouchat, jak mluví s nadšením o všem, co jí dělá radost. Hodina uplynula jako voda a já jen doufám, že svůj milý pocit z našeho rozhovoru přenesu i na vás, naše čtenáře.

Bára Poláková přišla do Centra Paraple na jaře roku 2019, abychom domluvili její hudební vystoupení na Běhu pro Paraple. Když jsme seděli na terase a bavili se o detailech, opatrně jsem se jí zeptal, jestli by nechtěla být naší patronkou. Věděli jsme dlouho, že chceme a musíme mít někoho k panu Svěrákovi. Nejen proto, aby si mohl občas vydechnout, ale i proto, aby ho také někdo mohl doplnit. A hledali jsme ženu. Bára nás vyslechla, prohlédla si Paraple a řekla, že se rozmyslí. 

O několik týdnů později jsme ve velmi uvolněné atmosféře natáčeli pozvánku na Běh pro Paraple, ale Bára pro mě stále neměla odpověď. Později, už přímo na Běhu, potom, co mě s úsměvem a srdcem otev­řeným pozdravila, jsem se jí zeptal, jestli už se rozhodla. Podívala se na mě a řekla: „Já už jsem vaše, to já vím už dávno.“ Byl jsem potěšený, až dojatý. 

Bára nám pomáhá s různými projekty, natáčí videa, vystupuje na našich akcích a v létě 2020 organizovala před svým obchodem Poď si akce Čtvrtky pro Paraple, kde se bez nároku na honorář vystřídalo mnoho umělců a jejichž výtěžek byl určen pro naše centrum. 

Děkujeme, Báro!

V době, kdy děláme tenhle rozhovor, se blíží vánoční svátky. Jsou pro tebe důležité?

Vánoce mám ráda a rok od roku jsou pro mě důležitější, a to nejen kvůli holčičkám. Mám ráda tradice, i když naše rodina, nebo moje mamka, je moc nedržela. Objevila jsem krásnou knížku Tradinář a přeju si jí od Ježíška, tak jsem zvědavá, jestli ji přinese. 

Budeme už třetí rok trávit Vánoce na horách. Zatím jsme si to tam pokaždé protáhli na několik měsíců. Strašně mě baví učit se číst sníh. Když jsme jezdili na hory dřív, nikdy jsem si neuvědomila, jak různý může být a na kolika různých vlivech záleží. Minulou zimu třeba napadl až na začátku ledna. A za celou zimu byl jen jeden jediný víkend na konci února, kdy napadl prašan a zároveň bylo celý den jasno. Jinak byl buď prašan, ale mlha, nebo mokrý těžký sníh a slunce. Taková blbost, ale člověk by myslel, že se to stane víckrát za zimu. Ne jen jednou. Je to pro mě strašně zdravý čas. Vnímám úplně jiné věci. Topíme v kamnech, a když člověk nemyslí celý den na oheň, je mu prostě zima. Ty základní potřeby rychle čistí hlavu.

Na co se těšíš v novém roce?

První koncerty máme až v květnu, do té doby bych se ráda věnovala nové desce, aby mohla vyjít na podzim. Budeme se teď potkávat s Davidem (pozn.: Hlaváčem – skladatelem, klávesistou, členem kapely Báry Polákové) asi víc intenzivně a zkoušet. Když mám jiné podněty, jako byl třeba obchod Poď si nebo natáčení, strašně se tříštím. Tak mám radost, že teď jsem si ten čas konečně uhájila.

S Davidem se známe už skoro deset let. Bývali bychom se znali i delší dobu, protože nás chtěl seznámit můj tehdejší přítel Tomáš (pozn.: Měcháček). Ptal se ho, jestli se mnou nechce hrát, a on vzkázal, že nechce. David to strašně vtipně vypráví, to se ho musíš někdy zeptat sám. Neměl v té době dobrou zkušenost s jednou zpěvačkou, s níž hrál v kapele, a po Krávě si myslel, že jsem další hysterická herečka, která chce mít kapelu. Což ale byla v podstatě pravda, takže ho zpětně samozřejmě chápu. 

Po nějaké době připravoval Tomáš představení do divadla NoD, kde jsem hrála a David hrál na klavír. Těsně před premiérou si Honza Bursa, který v představení stepoval, něco udělal s nohou a celá parta se s ním vydala na pohotovost. Během toho jsem po cestě psala společně s Tomem text písničky Kdo je tady víc než ty, a když jsme se vrátili zpátky, s Davidem jsme to během půl hodiny zhudebnili. Myslím, že v tu chvíli jsem si uvědomila, jak nám to jde lehce a jak si rozumíme.

„Být na chalupě je pro mě strašně zdravý čas. Vnímám úplně jiné věci. Topíme v kamnech, a když člověk nemyslí celý den na oheň, je mu prostě zima. Ty základní potřeby rychle čistí hlavu.“

Píšeš si všechny texty sama?

Většinou, ale teď nejvíc s Davidem. První desku jsem psala spíš sama, ale taky tam jsou písničky, které vznikaly při nějakých situacích ve více lidech. Druhá deska už je ze sedmdesáti procent s Davidem. Zbytek sama. Teď to zřejmě bude nějak podobně. Ale David teď teda napsal dva hrozně vtipný texty sám. Tak uvidíme, jak to nakonec bude. Ono je to jedno, důležité je, abychom tomu rozuměli oba a věděli, o čem hrajeme. 

Poslední rok vznikaly naše písničky spíše tematicky k nějakým projektům. Píseň Domů pro pěstouny, Vteřina pro dokument o rychlé jízdě za volantem nebo poslední písnička Voda k pohádce Mazel a tajemství lesa. Je o dětech, které jsou na táboře a hledají poklad, a nakonec přijdou na to, že ten poklad je podzemní voda. Podívali jsme se s Davidem na ten film a přemýšleli jsme, čím bychom ještě umocnili tu základní myšlenku příběhu. Mluvili jsme o vodě třeba šest hodin, hledali jsme všechny možné informace, prameny, řeky, jezera a najednou jsme zjistili, že o vodě mluvíme jako o bytosti. A pak jsme začali psát, každý sám a teprve potom to dali dohromady. 

Tedy texty vašich písní jsou spíš kompilace?

Zrovna u Vody jsme text kombinovali od obou. Myslím, že je i znát, že tam jsou dva rukopisy, a to se nám právě líbilo. Většinou píšeme oba na jedno téma a pak si vybereme ten text, jehož optika se nám líbí víc. A ten pak dál rozvíjíme. 

A co spolupráce s dalšími autory?

Třeba práce s Katem (pozn.: český rapper a dýdžej) byla úplně jiná, přesto moc inspirativní. Napsala jsem pár vět a on ty svoje sloky napsal v podstatě ve stejný den, kdy jsme se seznámili a šli na projekci filmu, ke kterému píseň (skladba Jediná vteřina) měla být. Od té chvíle se ten text už neměnil. 

Nebo předtím písnička s Danem Bártou. Dan chtěl, abych vykopla první – melodii i text. Což bylo pro mě samozřejmě šíleně těžké. Protože jsem ho nechtěla zklamat a strašně jsem si přála, aby ho to bavilo. Jakože lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem v patnácti chodila na J.A.R kvůli někomu jinýmu, než kvůli němu, že… Někdy na jaře jsme dostali zadání od Dobrého startu, který podporuje pěstounskou péči. Já si načetla všechno, co šlo, nakoukala dokumenty a nic. Všechno, co jsem napsala, bylo blbý. Termín byl tuším někdy v dubnu, ale kvůli covidu se naštěstí pro mě posunul. Protože mě prostě dost měsíců vůbec nic nenapadalo. A zároveň jsem se do toho nechtěla nutit. Jednou v noci uprostřed spánku mi došlo, že to musím začít psát z pohledu dítěte, u kterého se střídá spousta hlasů, spousta vůní, dotyků. Abychom se do něj mohli co nejvíce vžít. A potom už to šlo rychle. Chtěla jsem tím říct, že některý proces trvá dlouho, i když se to pak napíše za chvilku.

Máš vůbec čas na nějaké koníčky?

Ty hory jsou koníček. Běžky, freeride, rozdělání ohně… Máme tam nová kamna a už jsem v nich upekla i první bábovku. Zkusíme i cukroví, na to se těším. Jo a začala jsem plavat. Napadlo mě, že se chci narovnat. Tak mě můj fyzioterapeut poslal k trenérce a ta mi pomáhá spravit techniku, což je skvělý. Minule jsem se učila kraulové nohy, protože jsem je nikdy neuměla. Tak jsem dostala destičku, odrazila jsem se a strašně jsem se snažila a koukám pod sebe, jak ubíhají dlaždice a jedu, jedu, jedu a najednou se dlaždice zastaví, ale já pořád jedu. To už jsem se začala pomalu smát, protože to byl úplný zmar, ale říkám si, to dám, to dám, a tak jsem ještě víc zabrala a začala jsem couvat. Dlaždice se začaly zase hýbat, ale zpátky. To už jsem nevydržela, dostala jsem záchvat smíchu, takže jsem se nalokala vody a začala se topit. Tak to je můj nový koníček.

Jak se ti líbí spolupráce s Centrem Paraple?

Každá akce s Parapletem mě baví. Sejdeme se zahradě, Běh pro Paraple a moc se mi líbily Čtvrtky pro Paraple, kde jsem byla ráda, že lidé skutečně pomáhají, že posílají DMS. Dodnes mi chodí zprávy, jestli zase budou. Já bych je dělala ráda, takže se domlouváme s Lenkou (pozn.: Křenkovou, produk­ční Centra Paraple), abychom je zase někdy někde udělaly, i když už nemám obchod (pozn.: krámek Poď si na pražských Vinohradech). Byla to zajímává etapa života, jsem za tu zkušenost ráda, i když mě to „obchodní“ přemýšlení na tom bavilo nejméně.

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.