Electric Eccentric – z ležáka jezdcem

Sdílet článek

Elektrický vozík k životu používají ti, kteří jsou na tom pohybově nejhůř. Někdo se s pohybovým omezením narodil, jiný ho získal třeba úrazem. Ríšovi po narození chvíli trvalo, než pochopil, že nebude bruslit jako Jarda Jágr. Tak alespoň chtěl jako Jarda Jágr řídit svůj električák. 

„Čeho se bojíš?“ ptám se Ríši v autě.

„Nikdy jsem na električáku nejel dál než na hokej a teď mám ujet 300 kilometrů za pět dní! Nedokážu si představit, jak budu vozit bagáž na zádech a dobíjet se po hospodách. Ale už jsem tady, už není cesty zpět. V nejhorším někde skočím na vlak.“

Na Kvildě, nedaleko pramene Vltavy, vyjel Ríša se svým elektrickým vozíkem z auta na cestu. Dívá se do dálky směrem k 300 kilometrů vzdálené Praze, bere telefon a volá mámě: „Za šest dní mě čekej doma.“ Vítr mu foukl do vlasů, když chytl joystick a rozjel se.

Tak v roce 2016 začalo naše trampování na elektrických vozících, kterému dnes říkáme Electric Eccentric. Nabízíme cestování ve volné přírodě lidem, kteří jsou na tom pohybově nejhůř. Za pět let jsme najezdili víc než 650 kilometrů. Našich výprav se zúčastnilo víc než šedesát jezdců, z nichž osmnáct bylo na elektrických vozících. Někteří vozíčkáři poprvé v životě spali pod širákem, jiní se zase koupali v rybníce při západu slunce. Projeli jsme Šumavu, jižní Moravu, Třeboňsko, Valašsko a Jeseníky. 

Někdo by si mohl myslet, že trampování na elektrickém vozíku není nic než zábava. Stačí se přece uvelebit v křesle a pevně držet páčku, která žene vozík vpřed. Jistě, ale někdy je nutné leccos vydržet. Třeba sedět na nepojízdném vozíku, když se porouchá, čekat na pomoc, hledat v nejzazších končinách naší země bezbariérovou toaletu, pneuservis nebo hospodu, kde je možné dobít baterky nebo vydržet pár dní bez své oblíbené antidekubitní matrace či rodinného zázemí. Někdy se také stane, že zmoknete jako slepice, ztratíte se a nevíte kudy dál.

Na následujících řádcích se pokusím vrátit se do minulosti a všechny naše cesty projet znovu. Pojeďte se mnou.

Električák není soupeř, ale parťák

Nedaleko Písku nás s Ríšou zastihne průtrž mračen. Mokneme, jsme prochladlí, vybití a ztracení. Poslední blikající světýlka signalizující kritický stav baterie, jako by volala o pomoc: „Jestli nás okamžitě nezapojíte do nabíječek, zastavíme se a vám nezbude nic jiného než jít pěšky.“ Kolem duní hromy, pláštěnky nám vítr svléká z těl a proudy vody stékají po tvářích. Zkoumáme promáčenou mapu, ale při vší snaze nedokážeme odhadnout, kde se nacházíme. V nouzi nejvyšší nám pomáhá jakýsi kolemjdoucí člověk. Nevěřícně kroutí hlavou, když mu říkáme, že jedeme z Kvildy do Prahy. Lomí rukama a rychle radí, jak dál. 

S vybitými vozíky vjíždíme do obce Tálín a jako veteráni táhneme k hostinci. Vozíky potřebují zásuvku, my zase rum. Servírka Andrea nás zapojuje do nabíječek, přináší na stůl dva panáky a nám je zase líp. Vzpomínám na slova mého přítele, který mi kdysi řekl: „Pamatuj si, že nejlepší jsou dobrovolní hasiči.“ Ptám se tedy Andrey na nějakého dobrovolného hasiče s dodávkou, který by byl ochotný popovézt nás na Orlík. Do třiceti minut přijíždí Martin, který ze své dodávky vysouvá dvě prkna, po kterých vjíždíme dovnitř a pak se vezeme až na Orlík. 

Ríša svou první výpravu nakonec zvládl. Bál se kamionů, radoval se z maličkostí a taky se naučil vstávat bez teplého čaje. V Praze na Smíchově dostal diplom s titulem Electric Eccentric a pusu od mámy. „Pochopil jsem, že električák není soupeř, ale parťák,“ zakončil tehdy svou první výpravu.

Je dobré, když mezi pomocníky nechybí ajťák

Píše se rok 2017 a my jedeme na jižní Moravu. K trampování zveme další vozíčkáře, někdo se hlásí sám. A najednou je nás dvojnásobek. Ze Slovenska přijíždí Andrea s elektrickým vozíkem a rodinou, protože to „naozaj nemali daleko.“ Členem výpravy je také David, kvadruplegik a soudce okresního soudu. Nebo Míša z Prahy, která přijela s manželem, bráchou, mámou a strýcem. Kromě členů rodiny s námi jedou taky kamarádi, přátelé přátel i kolegové z práce. 

Je dobré, když mezi pomocníky nechybí ajťák. Ajťáci jsou umírnění a uprostřed skupinové vášně zachovávají klid, chodí brzy spát, takže je na ně ráno spolehnutí, v kritických chvílích dokáží generovat řešení, mají u sebe vždy ten správný kabel, dostatek dat a vůbec, umějí být součástí celku. 

Trasa pro jízdu na elektrickém vozíku musí být sjízdná, bezpečná, krásná a nabízet dostatek kempů po cestě. To vše je na jižní Moravě v hojné míře k mání, a proto tam jedeme. Ne za výkonem, ale za vínem. 

Při putování potkáváme mnoho dobrých lidí. Ta setkání mají svůj půvab. Jako například s panem hostinským, který vypadá jako vlastní štamgast. Na takové návaly není zařízený, přesto uvaří pro celou naši skupinu. Jindy je to zase majitel kempu, který nám ve své soukromé garáži nechá nabít vozíky a všechny nás pozve na snídani. Nebo ty dvě dámy ve Strachotíně. Vjíždíme do ulice Sklepní, odkud je pěkný výhled na Pálavu. Sedí před vinařstvím Tracht, jedna má šedivé vlasy, druhá přeliv. Jsou to sestry a čekají na muže, až se vrátí z vinic. Na stolečku před nimi stojí dvě skleničky bílého a ve vzduchu je cítit dobrá nálada. Zvou nás do svého krásného bezbariérového sklípku, do kterého nevedou schody, ale pohodlný dlaždičkovaný sjezd. Slunce se sotva přehouplo přes poledne, z kempu jsme neurazili ani deset kilometrů, a už degustujeme, co hrdlo ráčí a hlava snese. 

Po dvou hodinách vyjíždíme na ulici, kde pálí slunce. V našich žilkách to jen hraje. Jedeme dál. Poněkud větší vinařství je v Čejkovicích, kde se nacházejí Templářské sklepy. I tam na elektrických vozících vjíždíme pod povrch. 

O kus dál se dostáváme do obce Žeravice, kde nás vítá kamarád Dušan, který zde žije. Přijímáme pozvání do jeho bezbariérového domu a trávíme s ním poslední dva dny naší výpravy. Dušan s vyřídilkou zastupitele volá po všech známých a zařizuje pro nás degustace ve vinařstvích Žůrek, Maňák nebo Skalák. Ještěže elektrické vozíky nejezdí na víno jako my.

Sedí na elektrickém vozíku a prsní ploutví se opírá o joy­stick

Jsme zase o rok starší a jedeme do Třeboně. Náš tým se rozrostl o další ležáky, z kterých elektrický vozík udělal jezdce. Je tu Artur, nejmladší vozíčkář s největším počtem tetování, nebo Péťa, hezká dívka z Olomouce, která se rozhodla ve svých dvaceti sedmi letech poprvé spát pod širákem. 

Logo naší výpravy, které máme na tričkách, je kapr sedící na elektrickém vozíku s prsní ploutví opírající se o joystick. Autorem kresby je David Konopáč, kreslíř, textař a logoped z Janských Lázní. Kreslená loga pro nás tvoří každý rok podle toho, kam jedeme. Na jižní Moravě jsme se prezentovali šohajem na elektrickém vozíku, s bažantem obecným za zádovou opěrkou. Na Valašsku to byl chachar, který s elektrickým vozíkem seděl na koni. Povedený byl i obrázek pro Jeseníky, na kterém se nacházel starý šedivý muž na elektrickém vozíku neboli Praděd. 

Popojeďme dál. Dalším členem našich výprav a velkým pomocníkem je doprovodný vůz. Převáží z kempu do kempu stany a spacáky, abychom mohli jet nalehko a zdolali tak víc kilometrů. 

Ale vraťme se zase rychle na Třeboňsko. Kličkujeme mezi vodními plochami a od rána do večera zdravíme cyklisty: „Ahoj, ahoj, ahoj.“ Večer v kempu Doubí je oslavou uplynulých dnů. Koupeme se v Opatovickém rybníku, do kterého nás v náručí nesou naši kamarádi. 

Když zapadá slunce, hrajeme a zpíváme. David z Rokycan vytáhne z tašky harmoniku. Když je písnička v céčku, zahraje cokoli. Nad hlavou nám létá dron, který ovládá ajťák Pepa. Dron nás pronásleduje také přes den, když projíždíme travnatým polem k monumentální Schwarzenberské hrobce. 

Uteklo to jako voda. Skoro jsme nestihli vlak domů. Při cestě přemýšlím, jak sestříhám pořízená videa, aby si naši cestu mohli prohlédnout ostatní a jeli příští rok s námi. 

Vozíky se vlečou do prudkého kopce. Bzučí jako včelstvo

Je rok 2019 a my míříme na Valašsko. Vlakem do Rožnova pod Radhoštěm a pak hned do kempu Rožnov. Na místo srazu se každý dopravuje vlastními cestami. Nejvíc vozíčkářů cestuje z Prahy, protože Praha je hlavní město vozíčkářů. Musíme se však rozdělit do několika skupin, neboť železniční přepravci obvykle svezou pouze dva vozíčkáře naráz. Večer se jeden po druhém scházíme v kempu. Čeká nás sto kilometrů jízdy podél Bečvy. 

Mezi pomocníky se objevují nové tváře. Je s námi Tomáš, padesátiletý chlap ze Zlína, který v minulosti založil a několik let vedl tým florbalistů na elektrických vozících. Nebo Aleš, konstruktér známého obytného vozu pro vozíčkáře Charley Tramp. A jiní. 

První den, první dobrodružství. Dáváme si „vejšlap“ pod vrchol hory Radhošť. Vozíky se vlečou do prudkého kopce. Bzučí jako včelstvo. Na pěti kilometrech zdoláváme převýšení přes pět set metrů, ale vrcholem zážitku je pro ležáky teprve sjezd. Kola drnčí, Richard, Péťa, Jirka a další výskají jako děti na horské dráze, zčásti ze strachu a zčásti z radosti, že ten strach dokážou překonat. Jediný, kdo vyjíždí až na vrchol Radhoště, je soudce David. Ale při sjezdu si ničí převodovku a zůstává v kopci. 

Když se elektrický vozík zastaví, je to něco, jako když se vám sekne film. Zkoušíte vypnutí, zapnutí, vztekáte se, ale nic nepomáhá. Film stojí. Vozíčkář je v tu chvíli jako smutný divák, který si prohlíží zastavený obraz a nemůže pokračovat v jízdě. 

Všichni už jsme v kempu, když nám David volá. Servírka Eliška, s kterou jsme se seznámili včera, si domlouvá u pípy chvíli volna, skáče do auta a s jedním z našich pomocníků jede Davida zachránit. I s vozíkem ho nakládá do půjčeného kombíku a veze do kempu. Nic lidi nespojí tak jako nesnáze. 

V dalších dnech pokračujeme pozoruhodnou valašskou krajinou po pohodlných cyklostezkách podél Bečvy, přes Zubří, Valmez, do Hranic a Lipníku pod Bečvou. Servírka Eliška si bere volno a jede s námi.

Doposud jsem nepopsal žádný kemp, ve kterém jsme spali. To proto, že si tuto povinnost nechávám na Automotoklub kemp Hranice. Každý kemp je jiný, liší se podle recepčních, kteří sedí u brány, prostorem, dostupnou kapacitou, bezbariérovostí, počtem přípojek, povrchem, okolím a cenou. To vše je v kempu v Hranicích vyhovující. 

Starý správce, který kemp vybudoval, čistí čerstvě nasbírané houby. S hrdostí nám představuje bezbariérovou koupelnu s toaletou, od které nám svěřuje klíček. Nabízí nejvhodnější plácek s dostatečným počtem přípojek a doporučuje místa v okolí, která stojí za návštěvu. 

S kempy je to jako s lidmi. Když se setkáte s člověkem, který má všechno, zamilujete se. Tak to bylo i s kempem v Hranicích. 

Ani při výpravě po Valašsku se nikomu nic nestalo, a tak jsme se domluvili, že se setkáme zase za rok.

Možná, že ani Praděd tolik vozíků pohromadě nikdy neviděl

V roce 2020, v srpnu, když má covid-19 krátkou dovolenou, pokračujeme v našich výpravách 5. ročníkem. V Jeseníkách se schází 39 cestovatelů, 12 na elektrických vozících. To je třikrát více, než kolik nás jelo první rok podél Vltavy. 

Dělat z ležáků jezdce je jedna ze zásad Electric Eccentric, a tak je každý rok pro někoho z nás první. Do hor s námi jede také Nikola. Účast na naší výpravě pro ni znamená mnoho, protože dosud žádnou takovou cestu na elektrickém vozíku nepodnikla. S nabitými baterkami přijíždí i Lucka, s maminkou a sestrou, nebo Honza, zhruba čtyřicetiletý muž, který se na vozík dostal tím, že jako malý kluk při sáňkování narazil do stromu a zlomil si páteř. Pomocníků s námi tentokrát jede celkem 26. Třeba servírka Eliška, která loni zachránila Davida pod Radhoštěm a letos už je koordinátorkou pomocníků. Jedou s námi sourozenci, kolegové, kamarádi, ale i rodiče, dcery nebo synové přítomných vozíčkářů. Každý před akcí vyplnil registrační formulář, kde uvedl, s čím je schopen pomoci, ať už to je stavění stanů, přesuny vozíčkářů, nebo zapojování vozíků do nabíječek. Všechny rozdělujeme k jednotlivým vozíčkářům tak, aby bylo o každého dobře postaráno. Mezi pomocníky nechybějí také řidiči, fotografové, kameramani a samozřejmě moji oblíbení ajťáci s powerbankami v kapse. 

Nemůžeme si dovolit se svými vozíky uhořet hned při startu nebo v kopcích spálit motory. A kromě toho nasloucháme doporučením horské služby i Národního parku Jeseníky, a proto na Ovčárnu vyjíždíme autem. 

Na vrchol jedeme takříkajíc pěšky. Stačí se teple obléknout a pevně držet páčku. Pro naše vozíky to je ale vyčerpávající výstup. Od Karlovy Studánky baterie berou desetinásobně. Všude kolem je mlha, takže Lucčina maminka nemá strach z výšek. Doufáme, že se na vrchol dostanou všichni vozíčkáři. S vybitím všech motorových sil nakonec na Pradědu stanulo opravdu dvanáct elektrických vozíků. Možná, že ani Praděd tolik vozíků pohromadě nikdy neviděl. Většina ze zúčastněných vozíčkářů zase nikdy nebyla na Pradědu. 

„Pokolikáté jsi na Pradědu?“ ptám se každého vozíčkáře. „Poprvé,“ odpovídá padesátiletý vozíčkář Petr. Stejnou odpověď snímám na kameru od Lucky, Jirky nebo Honzy. 

Pokud jsem u sjezdu z Radhoště mluvil o radosti, pak v případě Pradědu se jedná o vyloženou senzaci. Do rekreačního komplexu Losinka ve Velkých Losinách sjíždíme jedenáct set výškových metrů. Z výšek si prohlížíme rozsáhlé lesy, vdechujeme čistý horský vzduch, posloucháme zurčící potůčky a jíme borůvky. V kempu oslavujeme úspěšný den a těšíme se na další kilometry. V následujících dvou dnech pokračujeme přes Šumperk, Mohelnici, Litovel až do Olomouce. 

V tomto případě už však nemohu napsat, že se nikdo nepřevrátil, protože Jirka někde za Mohelnicí navštívil škarpu, odkud ho vyprostili kamarádi, kteří s námi jezdí na kolech a koloběžkách. Naštěstí se mu nic nestalo. Říká ale, že si ušil z ostudy kombinézu. Smějeme se mu, ale uvnitř všichni víme, že občas se převrátit je lidské. 

A zase je tu poslední večer výpravy. Poslední kemp, poslední posezení, poslední tóny Davidovy harmoniky, ale první plány výpravy další. Co kdybychom v roce 2021 projeli Podyjí? Tak jo!

Natáčím rozhovor a každého se ptám, co pro něj znamená elektrický vozík a co mu do života přináší Electric Eccentric. Někdo odpovídá věcně jako soudce David, jiný ryze citově jako Nikola. 

David: „Električák dává vozíčkářům svobodu, samostatnost. Jako je to v té reklamě – křídla. Kam by se vozíčkář nikdy nedostal, tam se dostane díky tomuhle stroji.“

Nikola: „Zážitků je spousta a vzpomínek neskutečně mnoho. Získala jsem důvěru k elektrickému vozíku a překonala jsem sama sebe,“ pověděla a pustila slzičky. 

Tak skončila zatím poslední výprava.

A jsme v přítomnosti. Ríša, s kterým to všechno začalo, už není ležák, ale jezdec, a inspiruje ostatní. Připravujeme další ročník, který se bude jmenovat Dyje 2021. Pokud se budou okolnosti vyvíjet příznivě, pojede s námi Vašek Srnec, kluk z Českých Budějovic, který k životu používá dýchací přístroj. 

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.