V dnešním psaní se mám držet hlavního tématu, ale říkám si, proč už není nějaké veselejší. Proč TRAUMA? No jo, dobrá, zažila jsem také velké trauma a trápí mě i teď. Je to strašné. Jsou to dva roky zpátky, co jsem byla na soustředění s badmintonem. Mamka s taťkou mě pak vezli domů a já byla plná nadšení. Celou cestu jsem vyprávěla a pak jsme se zastavili na zmrzlinu na Novodvorské. 

Něco málo o Elišce:

„Je mi 10 let, chodím do 5. třídy, hrozně ráda čtu, hraju badminton, mám ráda zvířata a hraju Minecraft.“

Pamatuji si to přesně. Ach jo, asi budu brečet. Jak jsem byla nadšená, tak mi to nikdo a nic nemohlo překazit. Ale to jsem si jenom myslela. Pak mamka začala klidně mluvit, ale trošku se jí chvěl  hlas: „Eliško…,“ podívala jsem se na ni, „musíme ti něco říct.“ A já na to: „A co?“ Celkem jsem se začala bát, co se stalo. Mamka na to: „Zatím co jsi byla pryč, odešla babička Věrka.“ Hned jsem ztuhla a všechna radost byla tatam. „To myslíš vážně?“ A začal se mi třást hlas a pak jsem měla v krku obrovský knedlík a začaly se mi hrnout slzy do očí. Ale o smrti se nelže! Takže… Ne… Babička Věrka… Ale to by znamenalo… To se mi honilo v tu chvíli hlavou. Pak už jsem jenom brečela a brečela. 

Ještě větší trauma to muselo být pro babičku Lenku, protože babička Věrka (vlastně naše prababička, ale říkali jsme jí babičko) byla její maminka. 

A to před prázdninami umřel babičky Věrky papoušek Pepíček, kterého jsme jí hlídali. Když si vzpomenu, jak se Pepíček choval poslední dny života, uvědomím si, že to bylo jasné. Byl hrozně veselý a pořád se chtěl mazlit. Běhal za námi po koberci jak slepice (nemohl totiž létat, protože měl už od narození nemocné křídlo) a byl neustále veselý. Bylo to hezké, že si užíval poslední dny života…                                                                                                  

K tomu všemu umřela kamarádce maminka. To léto bylo hrozně hrozné! Smrt Aniččiny maminky byla taky strašně nečekaná. Byli s celou rodinou na výletě. Teta (Aniččina maminka) si zlomila kotník a musela jet do nemocnice. Když jí kotník při operaci srovnali, vypadalo to dobře. Ale po pár dnech, když měla jít domů, dostala embolii a umřela. Anička pak byla dva roky zakřiknutá a smutná. S nikým ve třídě nemluvila. Ani se jí nedivím. Známe se spolu z plavání, když jsme byly batolata. Nikdo si nedokáže představit, jaký Anička utrpěla šok a trauma.

Pak taky ještě před nějakou dobou umřela Megina. To byl bígl babičky Růži, která bydlí v Liberci. Megina byla pořád hladová, až nenažraná. Žádný kus jídla neodmítla. Jednou babičce utekla s rohlíkem a ta ji pak čtvrt hodiny naháněla. Stejně ho Megina sežrala i s igeliťákem. Měla ráda děti a všechno si od nich nechala líbit. Její chlupy byly všude a ještě teď se někde dají najít. Bylo poznat, že byla lovecký pes, jelikož několikrát zdrhla v lese za srnkou. Nikdy nesměla chodit na volno, protože by byla něco sežrala anebo utekla. Ale určitě se cítila i volná, protože měla stopovačku.

Jednou, když jsem byla malá, zalíbila se mi magnetka na babiččině ledničce, která se podobala Megině. A tak jsem si ji vzala do batohu a měla ji tam schovanou. Za pár dní na to babička přišla, že magnetka zmizela, a já jsem se ozvala a řekla mamince, že tu magnetku mám v batůžku a šla jsem ji vyndat a dát na naší lednici. Babička se slitovala a nechala nám ji. Proto je tady Megina stále s námi.

Tyhle zážitky jsou sice staré víc než dva roky, ale stejně mě trápí dodneška. 

Loňský rok také přinesl jedno velké neštěstí našim kamarádům. Nechce se mi popisovat, komu ani co se stalo, protože je to moc čerstvé. Mohlo by jim to ublížit. Nikomu bych nepřála, ani sobě, aby se mu stalo něco podobného. A když už, tak aby se s tím vypořádal veseleji a s nejhezčími vzpomínkami.

Během psaní článku o TRAUMATU jsem dost brečela, protože:

  1. nejsou veselejší témata,
  2. vzpomněla jsem si na smutné chvilky a příhody.

Ale na druhou stranu jsem si vzpomněla i na spoustu veselých chvilek se všemi, kteří odešli. Vzpomínám si třeba na čtení s babičkou Věrkou, jak mě pořád opravovala, jelikož byla bývalá učitelka. Pak jsem s ní taky jednou dělala matiku, ale když viděla mou učebnici, nemohla věřit vlastním očím. Hejného matika je totiž divná a složitá. Taky si vzpomínám na její malinkou kuchyňku, a přesto výborná jídla, na velkou knihovnu s poklady uvnitř, které byly pořád k objevování, na ty její korálky, různé mušle, hrníčky a na Pepíčka. Babička mi vždycky dávala nejhezčí Pepíčkova pírka a mě bavilo sledovat ho, jak se myje.

Časem se všechno zlepší a budete vzpomínat jenom na ty nejhezčí vzpomínky. 

Všem čtenářům přeji hezké jaro a hodně nových začátků.

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.