Když je to možné, snažím se svůj text propojit s hlavním tématem vydání. Někdy to jde líp, někdy hůř, někdy vůbec. Tentokrát to šlo. Tématem je psychohygiena, což je způsob, jak si očistit duši a mysl. Psychohygiena učí člověka, jak má předcházet zlým „duchům“, kteří ho mohou trápit a jak se s nimi vypořádat. Je to vlastně takový úklid duše. 

Já takovou malou očistu používám třeba před testem nebo písemkou ve škole. Nejdřív se projdu po chodbě, potom se napiji a nadechnu se a vydechnu. Pak si řeknu, že jsem pro to, abych měla jedničku, udělala vše. No a když test napíšu, tak je mi líp, protože už to mám za sebou. A taky se s holkami o přestávce zkoušíme. Máme takový rituál, kdy jedna druhou navzájem zkouší z výpisků a dáváme si na střídačku různé otázky. Tím si to zopakujeme a procvičíme a všechny jsme pak víc v klidu. 

Když jsem ještě závodila na turnajích v badmintonu, tak jsem byla strašně nervózní. Musela jsem několikrát na záchod a vůbec se mi do ničeho nechtělo. Mamka mi řekla, ať se protáhnu a rozehraji. Potom jsem mezi kamarády úplně zapomněla, že jsem na turnaji a myslela jsem si, že jsem na obyčejném tréninku. Sice ve mně nervozita ještě byla, ale bylo to lepší. 

Taky se třeba bojím, když mamka večer dlouho nejede domů. Stejné je to i s taťkou. Mám starost, že se jim něco stalo, že měli například autonehodu a nemůžu spát. Je mi blbě od žaludku a furt čekám, kdy dorazí. Až se někdy musím mamky nebo taťky zeptat, kdy ten druhý přijede. Ale potom se otočím v posteli a hraji si s plyšáky, a nakonec to nevydržím a usnu. Jenom mě potom mrzí, že jsem je nestihla. Občas se mi z toho v hlavě honí špatné myšlenky a potom z toho mám zlé sny. 

O duši se musíme starat, stejně jako o všecky orgány a celé tělo. I duše má svého doktora, jako třeba ucho otorinolaryn­gologa. Doktor pro duši se jmenuje psycholog a můžete si u něj ulevit od všech věcí, které máte na srdci a on to nikomu nepoví. Vlastně jenom poslouchá a klade vám různé otázky. Snaží se vám pomoct a hledat východisko. Můžete mu říct úplně cokoli. 

Já jsem před přijímačkami na gympl dostala do pití Bachovy kapky. Vůbec jsem pak nebyla nervózní a šlo mi to celkem dobře. Myslím, že mají účinek. A to se někdy fakt hodí.

Obzvlášť teď při covidu se stresují skoro všichni. Hlavně ať je vláda spokojená, lockdown skončí a klesá počet nakažených. Každý myslí na pravidla covidu a na svojí práci, až úplně zapomene na svoje duševní zdraví. Stejné je to třeba při šikaně (jakéhokoli druhu). Myslíte na to, bojíte se, nikomu to neřeknete a pak už to trápení nedáváte. Není vám dobře a potřebujete, aby vám všichni dali pokoj. Ale když to nikomu neřeknete a neřídíte se pravidlem „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“, tak je vám hůř a hůř, až se z toho třeba zblázníte. 

A to neplatí jen u šikany. Když například přišel na jaře tohohle roku lockdown a my jsme musely se ségrou zůstat doma, tak mamka ztratila nervy. Měla hodně práce a ještě k tomu nás na on-line výukách. To byla úplně nadranc. Vůbec neměla čas na sebe. Chápu, že byla unavená, protože když jste přes den jako telefonní ústředna, dáváte pozor na svoje děti, vaříte a po nocích ještě sedíte u počítače, tak je to vyčerpávající. To bych asi taky nedala. 

I moje babička měla a má strach o dědu. Tedy spíš obě babičky měly o dědy strach, aby se jim nic nestalo. Jenomže strach se proměnil ve stres. Jedna babička se z toho nějak dostala, i když strach má neustále. Druhá potom byla i nešťastná, protože navíc nechodila do práce, děda byl nemocný a jí začalo být hodně smutno. Musela navštívit psychologa a brát podobné kapičky, jako jsou Bachovy kapky. Nyní je děda už v pořádku a zdravý. Svoje zdraví si ale musí stále hlídat a pečovat o něj, jako všichni. A taky o svou a babiččinu duši. To je prostě pořád covid, zprávy, média, internet… Bohužel, covid tady s námi už asi zůstane a my se s tím musíme po všech stránkách nějak vypořádat.

Jedna naše učitelka na gymnáziu studuje na psychologa. To je teda vážně borec, protože být psychologem a poslouchat ty smutné příběhy lidí, to by se mi vážně moc nechtělo. Navíc bych se z toho asi sama zhroutila, jak jsou některé příběhy smutné. Nejvíc smutné jsou podle mě asi příběhy dětí s psychickými potížemi a rodičů s postiženými nebo nemocnými dětmi. Těch mi je vážně líto. 

A jak tedy na tu psychohygienu? Když jsem si o ní na internetu hledala nějaké články a informace, našla jsem pár tipů, jak si zlepšit duševní zdraví a bojovat proti stresu a úzkosti. Odborníci doporučovali dobrý spánek, meditaci, hodně pohybu a vyváženou stravu. No a co to znamená? Jít na procházku se psem, jíst hodně ovoce, zeleniny a bílkovin, zkusit cvičit jógu a jít brzy spát. A kdyby se vám po tom všem neulevilo, tak se to nebojte někomu říct! 

Něco málo o Elišce:

„Je mi 11 let, chodím do primy víceletého gymnázia, ráda tančím a čtu japonskou mangu.“

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.