Konečně nám skončila škola a začínají prázdniny. Konečně! Jen kdybychom mohli k moři. Ale já jezdím na tábor, kde se cítím docela jako u moře. Je to vodácký tábor, na kterém obden jezdíme na Vltavě a mezi tím stanujeme a hrajeme hry. Sjíždíme Vltavu na kánoích a celou dobu si vezeme všechny svoje věci kromě spacáků a stanů. 

Když jsem jela úplně poprvé, tak jsem v autobusu seděla sama a vedle mě byl jen můj batůžek se svačinou na cestu (jinak jsme měli obrovské pytle, které se vkládají do loďáků). Bylo mi trochu smutno, protože jsem nikoho neznala, kromě Vaška, hlavního oucího (oucí = vedoucí), a toho jsem znala proto, že se s ním znají moji rodiče a babí s dědou. 

Hned na začátku cesty jsem usnula a asi za dvě hodiny mě probudili kluci vzadu. Právě nás natáčeli na videokameru, z některých záběrů potom vždycky vznikne film.

Z tábora mám hodně zážitků. Například jsme hráli na velkou schovku, kdy jsme se museli schovávat celé dvě hodiny. A to nejhorší bylo, že nás nesměli vidět vedoucí. Když nás šel zkontrolovat Štěně (oucí), tak se kamarád Vítek chytil kořene na skále, visel z ní dolů a pod ním byla řeka. To už mi přišlo trošku ujeté, ale nenašli ho. 

Hráli jsme ale hodně her. Třeba cafe (nebo se jí může říct i koza). Cafe se hraje tak, že se jeden tým chytí kolem pasu v jedné dlouhé řadě (ten tým je koza) a druhý tým na tu kozu musí skákat. Když koza nespadne, vyhrává a získává bod. Když spadne, tak bod získává tým skákačů. A tak dále.

Ale nehráli jsme jenom hry. Samozřejmě jsme taky jezdili na lodích. Kdy jsem jela poprvé, tak jsem měla celou dobu jako zadáka Rózu. Když jsem jela podruhé, tak jsem zadáky pořád měnila. Nejdřív jsem měla Mikuláše, potom Tondu staršího, dál zdravotnici Aničku a nakonec Kubu. To jsou: Raz, dva, tři, čtyři… To jsou celkem čtyři zadáci. A to jenom za čtrnáct dní. Jsem zvědavá, jestli letos zase pojede Róza. Bylo by to nejlepší.

Dva měsíce před odjezdem na tábor vždycky trénujeme jednou za čtrnáct dní v loděnici. Učíme se různé typy záběrů. Pokaždé si objedeme menší kolečko k mostu a zpátky. 

Ale ještě zpátky k lodím. Každý má svou, kterou si během tábora oblepí vlastnoručně vyrobenými samolepkami. 

Teď vám ještě vylíčím průběh jednoho dne, kdy jsme stanovali a hráli hry. Asi v sedm hodin nás vzbudil někdo z vedoucích a než napočítal do deseti (do deseti, chápete to?) museli jsme být připraveni v plavkách a běželi se vykoupat do studené Vltavy. Kdo nebyl celý mokrý (i s hlavou) nesměl nazpátek do tábora. Pak nám služba nandala ovesnou kaši či dala rohlík s džemem (ke službě se ještě dostanu) a jedlo se. Mňam, to byla dobrota. 

Někdo si možná říká: „Dobrota?“ Ale určitě! A hned vám řeknu proč, takže:

Když nedostanete oběd, protože místo oběda je svačina, tak máte hlad, proto ji prostě s chutí sníte.

Na tu kaši si časem zvyknete.

Ta kaše je celkem dobrá.

Tak asi proto. 

Potom se taky často hrají hry. Třeba vorvani. Nebo safari. Vorvani jsou ale snazší na vysvětlení, takže jsem si vybrala ty, abych vám je popsala. V den, kdy je chcete hrát musí svítit slunce, jinak to prostě nejde. 

Potřebujete na ně:

Plavky, vesty, pádla, míčky a samozřejmě lodě.

Odvahu a umět dobře házet.

Hra se hraje na vodě v lodích a vorvani plují kolem nich. Potom stačí trefit nějakého vorvaně (vedoucího) míčkem. Když se člověk strefí, tak si vorvaň ubere život. Každý malý vorvaň má tři životy a velcí vorvani jich mají pět. Ale vorvani se taky brání. Co vás při tomhle asi napadne? Ano, vorvani lodě potápí. Tomu se bohužel nedá nijak bránit. Proto ty vesty. Krása ne? 

Potom často bývá oběd v podobě svačiny. Ale někdy i normální. Snídani, oběd, svačiny a večeři ten den dělá služba. Vlastně všechny dny to dělá služba, které pomáhá a kontroluje je kuchařka. Služba, to jsou vždy dva stany dohromady. Vstávají o půl hodiny dříve než ostatní, aby stihli všechno připravit. Potom musí umýt všechny hrnce a nádobí. Svůj ešus si samozřejmě myje každý sám. 

Když jsem byla služba já se svým a vedlejším stanem, tak to nedopadlo zrovna nejlépe. Bylo to totiž naprosto blbé. Vstávali jsme sice o hodinu dřív, ale stejně ostatní čekali dvě hodiny jen na čaj! On nám totiž nechtěl hořet oheň, na kterém vaříme. Navíc kluci byli asi padlí na hlavu. Všechny velké hrnce nechali na nás menších holkách, abychom je umyli a sami si vzali např. vařečky. A to jim bylo asi šestnáct let. A nám, s mou nejlepší kámoškou (bylo nám deset let), dali největší hrnce od kaše. Kaše se totiž myje nejhůř, jelikož se chytá na dno hrnce a musíte na to vzít drátěnku. Všechno se myje v řece, jen vodou a pískem.Když měli službu ostatní, vedli si mnohem líp než my. Když to teď píšu, tak zase úplně supím vzteky.

Abych se uklidnila, tak ještě napíšu něco o nejluxusnějších sprchách. Všichni o nich mluvili, tak mě to celou cestu k nim vrtalo hlavou. Když jsme tam přišli, to jste měli vidět… Naprostá nádhera. Já vás ale napínám. Tipněte si. Byly to vodopády. Nejhezčí zážitek. 

Během tábora jsme sjeli taky několik jezů. Asi devět. To bylo cvakošů. Cvakoš se stane tak, že se převrhne loď a s ní samozřejmě i posádka. A té posádce se potom celý den říká cvakoši. Když se jich někdo zeptá: „Jak dělá kačenka?“, tak musí odpovědět: „Káč, káč.“ To je pak sranda. 

Je ještě hodně věcí, které byste měli o našem táboře vědět. Například co je to křest. To je obřad, kdy člověka jmenují čestným účastníkem tábora. Nejdříve ho potřou blátem, pak požahají kopřivami, plácnou pádlem, a nakonec dostane placku Vltavěnku. Bez ní se nikdo neobejde. Dostávají se na ní frčky za různé věci. Například za mlčocha (bobříka mlčení) nebo za odvahu či za pomoc v táboře. Já jsem kvůli frčce odvahy skákala z mostu, a to se bojím výšek. I když by mi bylo stačilo ztratit se v lese, jako se to povedlo kámošovi Šimonovi. Ztratil se, pak se brodil vodou a řekl si o pomoc rybářům. 

No, a na konec tábora se dělá závěrečný oheň a orienťák. Je to super, ale zároveň je mi smutno, že už pojedeme domů. Každý tým dostane dort a „šampus“ do ešusu. Potom je tombola a zpívají se písničky. Ten den je večerka neomezená, juchú. Já ale stejně vždycky usnu hned při třetí písničce. 

Tábory jsou prostě velká zábava a tenhle je úplně nej! Vždycky si ho pořádně užiju a potom se mi nechce domů.

Tak všem táborům zdar a těším se na vás při dalším psaní zase po létě. 

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.