Jan Cina: Nějaká uvolněnost a nechat věci být, to by nám všem občas prospělo

Sdílet článek

Na začátku října byl naším Hostem pod Parapletem herec Jan Cina. Na Centrum Paraple si udělal čas i přesto, že v té době podle svých slov pracoval na tři sta procent. Kalendář měl nabitý divadelními představeními, natáčením, a hlavně tanečními tréninky na StarDance. O to víc si vážíme, že na rozhovor přišel.

Mluvili jsme o jeho významných rolích, o přípravě na StarDance, dotkli jsme se zákulisí herecké profese, odlišnosti, principu života a významu duševního zdraví. Součástí večera byla i tradiční beseda s diváky.

Jan absolvoval pražskou konzervatoř i DAMU. Úspěšně se věnuje divadelnímu i filmovému herectví. Získal si široké spektrum fanoušků, od nejmenších diváků pohádky Čertí brko, po pamětníky, kteří sledovali minisérii Herec. Mezitím zvítězil ve známé show Tvoje tvář má známý hlas. A ačkoli v době přípravy článku ještě zdaleka nebyly známé výsledky, tak už tehdy jsem měl pocit, že zazáří i v taneční soutěži StarDance. A stalo se.

V jednom rozhovoru jste řekl, že se vám od srpna do října podařilo přijít včas na zkoušku StarDance pouze jednou. Čím to je?

Nedokážu se včas vypravit z domu. Vždycky mám pocit, že mám času dost. Vstanu brzy, udělám si plán a myslím si, že všechno stihnu. A ono ne.

Trénujete přes dva měsíce. Je víc unavená hlava nebo tělo?

Nejdřív byla víc unavená hlava a teď je určitě víc unavené tělo. Paní fyzioterapeutka mi řekla, že jsem v hrozném stavu a potřebuji regeneraci. Jsem ve fázi, kdy na ni nemám čas, a to se ukládá do svalů a obratlů. Do toho jsem zjistil, že mi vzniká zánět šlachy. Je to také tím, že se v červnu uvolnila kultura, divadla, natáčení. Kultura se rozjela na tři sta procent, aby se všechno dohnalo. A tak jsem od srpna naskočil do všech věcí zároveň, a to si vybírá svou daň. 

Před začátkem soutěže jste říkal: „Chtěl bych, aby partnerka byla chápavá, ne příliš přísná a aby měla smysl pro humor.“ Tak jaká je Adriana Mašková?

To se vyplnilo. Smysl pro humor je důležitý a ten má. Chápavá je taky. Jen by na mě kupodivu mohla být přísnější. 

Sázkové kanceláře vás vnímají jako favorita. Myslíte si, že jako herec, máte mezi ostatními soutěžícími nějakou výhodu?

Jako herci jsme zvyklí, že v divadlech zkoušíme od desíti dopoledne, pak máme něco odpoledne a večer hrajeme. Pokud tedy mám nějakou výhodu, tak v tom, že jsem na tréninkový režim zvyklý. To, že mě někdo pokládá za favorita, je pro mě příjemné, ale i svazující. Moc se mi o tom nechce přemýšlet, spíš do toho jdu s tím, že si to chci užít.

Poprvé jste hrál ve filmu Smradi (r. 2002). Tato role vás ale od herectví na chvíli odradila. Proč?

Protože to byla první filmová zkušenost. Bylo mi asi jedenáct. Poprvé jsem viděl, co herectví a natáčení obnáší. Musíte vstávat, i když se vám nechce. Přišla mi ale zajímavá pozice režiséra, který všechno hezky vede. Přemýšlel jsem tedy o režírování, ale nakonec jsem stejně vystudoval herectví. Teď, z pozice třiatřicetiletého Honzy, bych ale svému „já“ přece jen řekl, že si tu konzervatoř mohl odpustit a jít na gympl. Měl by čas dospět, hledat se, ujasňovat si názor, zda opravdu chce dělat divadlo, jak ho chce dělat a až pak třeba šel na DAMU, kde by už opravdu věděl, kdo je, co je a co chce tím divadlem říct. 

Jaké pocity ve vás vyvolala role a vůbec celá tematika minisérie Herec, která pojednává o 50. letech? 

Přečetl jsem si scénář, který se mi moc líbil. Pak jsem si uvědomil, aha, já mám tu roli hrát. Vyděsil jsem se. Jak to udělám? Vždyť to je hrozný, co tam ten člověk dělá. Řekl jsem si, dobře, zkusím najít něco, co nás s postavou spojuje. Klíčem k tomu bylo, že jsem si uvědomil drobné lži, které v životě dělám. Negativní dopad lži je stejný, ať spolupracujete s STB a nemáte čisté svědomí nebo jestli lžete svým blízkým. Uvědomil jsem si, že nečisté svědomí znám a tahle pachuť byla klíčem k postavě Standy Láníka. Pochopil jsem lépe, co dělá a jak se rozhoduje. 

Odnesl jsem silný zážitek ze Šumavy, kde se točilo jisté téma útěku. Točili jsme po nocích a já jsem si uvědomil, co všechno ti lidé museli dát všanc. Koho museli opustit a jak hrozný to musel být pocit. Nehledě na to, že tento stav i dnes prožívá mnoho lidí ve světě, kteří musí odněkud někam prchat. Všichni jsme tam v noci seděli a bylo nám z toho špatně.

Co je kromě talentu a dřiny potřeba k tomu, aby byl herec úspěšný?

Ještě bych tam přidal štěstí, které je v herectví hodně důležité. A taky třeba to, kdo na vás narazí. V hereckém světě hraje roli také to, jaký jste typ herce a jaký typ herce zrovna letí nebo jaká tematika se točí. Já mám pocit, že my, mladí herci, vypadáme teď všichni podobně. Jsme takoví tmavovlasí, kudrnatí, okatí kluci. 

Běžně se říká: „Nehraj to na mě.“ Využíváte hereckého nadání, abyste dosáhl malých vítězství ve všedních dnech? Na úřadech nebo doma.

Chci říct, že ne, ale myslím, že jo. Občas je dobré udělat nějaké drama. Dřív jsem se snažil jednat tak, abych žádné drama nevyvolal, ale teď se učím občas nějaké vědomě vyvolat a zgustnout si na něm. Vyventilovat emoce je úlevné.

Ve Studiu DVA hrajete hlavní roli v představení Malý princ. Musel jste urazit dlouhou cestu, abyste se do postavy Malého prince dostal nebo ho máte v sobě?

Myslel jsem si, že ho v sobě mám, pak jsem se ale lekl, že ne. Teď ho v sobě objevuji. Nevím, jestli se v představením stávám Malým princem, ale malým Honzou určitě.

Jaký je váš nejoblíbenější český herec?

Mám rád Miloslava Königa z Divadla Na zábradlí. Je mi líto, že není známější a víc netočí. Je mu asi čtyřicet a podle mě je génius. Krásně zpívá, skládá hudbu a hraje jako skoro nikdo tady v Čechách.

Jaký český film jste viděl nejvíckrát?

Samotáře. V sedmnácti jsem ten film viděl v kině Ládví a měl pocit, že jsem dospělý. Měl jsem kazetu a dodnes zbožňuji ten sound­track. Měl jsem naposlouchané dialogy. Třeba ten dialog Vesny a Macháčka: „Lidi jsou tady k sobě zlý.“ „Já myslím, že lidi málo hulej…“

A souhlasíte s tím?

Do jisté míry jo. Nevím, jestli by hulení spasilo svět, ale nějaká uvolněnost a nechat věci být, to by nám všem občas prospělo.

V seriálu Most, který se dotýká také romské problematiky, jste daboval ústřední postavu Dáši. Vy sám jste z jedné poloviny Rom. Dostal jste se někdy kvůli tomu do znevýhodněného postavení?

Ne vědomě. Zajímalo by mě, jestli by se mi herecky dařilo, kdybych byl tmavší. V herectví má všechno nějaký znak. Když je někdo silný nebo tmavý, už to o postavě, kterou ztvárňuje něco vypovídá. Mně by se ale samozřejmě líbilo, kdyby se to vůbec neřešilo.

Některá odlišnost vidět je, jiná není. V našem případě, myslím vozíčkářů, hendikep vidět je a vozík za nás „mluví“ sám. Ale co když někdo cítí odlišnost uvnitř, třeba v případě sexuální orientace? Bylo pro vás těžké jít s pravdou ven a jak to probíhalo?

Naštěstí ideálně. Nejtěžší to bylo asi pro rodiče. Dítě nějak vychováváte, malujete si jeho budoucnost a najednou je to trošku jinak. Musíte se s tím vyrovnat. Mým rodičům to tedy nějakou dobu trvalo. Asi měsíc. Šli se radit k nějakému terapeutovi, ale pak to proběhlo hladce. Vycházíme spolu řadu let napříč všemi rodinnými vztahy. 

Navíc jsem se pohyboval v uměleckém prostředí, kde je normální být svůj. Když se podíváte na herce, jsou to občas hrozně divný lidi. I tak jsem řešil, jestli o tom chci mluvit, protože pro mě to není téma. 

Nebyl bych rád, aby zrovna tohle bylo na mě zajímavé. Byl bych radši, aby bylo zajímavé to, co dělám a jak přemýšlím. 

S partnerem jste spolu patnáct let. Jaký recept na partnerský vztah byste doporučil?

Mluvit. Já řeknu bílá, ale druhý si představí jinou bílou, a tam vznikají problémy. Je dobré si vyjasňovat, co myslím tím, když říkám to a to. Je to neustálá práce. Také je dobré si uvědomit, že se v průběhu vztahu měníte. Každý se mění. Vytváříme si názory a měníme je. Je dobré to zohlednit a respektovat.

Je něco, na co jste vy v poslední době zásadně změnil názor?

Dřív jsem byl víc ovlivnitelný, dnes si víc stojím za svým. Učím se vytvořit si názor a následně ho ustát. 

Někteří lidé využívají terapie, až když jim je nejhůř. Jiní je absolvují průběžně, k osvěžení a posilnění psychické kondice, jako jakousi formu duševní hygieny. Do které z těchto skupin byste se zařadil?

Péče o ducha mi připadá stejně důležitá jako péče o tělo, takže navštěvuji různé „terapie“. Jmenuje se to sebezkušenostní filozofie a taky principy života. Přivedla mě k tomu Simona Babčáková. Objevujete v sobě principy, které vám překáží a chcete je změnit. Jednou za čtvrt roku probíhá skupinový seminář a vy pak máte tři měsíce na to aplikovat, na co jste přišli a daný princip přepsat. 

Loňský podzim byl asi pro nás všechny složitější než ty předchozí. A protože v rodině máme predispozice k nějakým depresím, byl jsem ve stavu, kdy jsem si říkal: „Aha. Jestli ona už to není ta deprese.“ Vyhledal jsem pomoc a tam mě uklidnili, že to sice deprese je, ale dá se s ní pracovat. Začal jsem chodit na psychoanalýzu, která mě baví dodnes. Zejména v kombinaci s těmi principy života. Pracuje se v ní hodně s dětstvím. Vaše hlava si uvědomí spoustu věcí, na které by jinak nepřišla.

Takže lidem, kteří si říkají: „Přece na tom ještě nejsem tak zle, abych šel k psychologovi,“ byste doporučil, aby to zvážili?

Já myslím, že už na základní škole by mohla být součástí výuky nějaká duševní hygiena a meditace. Nestarat se pouze o tělo, ale také o duši. 

KŘÍŽOVÝ VÝSLECH

Stan nebo hotel?

Dlemping. To je takový hogo fogo kemping.

Netflix nebo Český rozhlas Vltava?

Český rozhlas Vltava.

Hospoda nebo kavárna?

Kavárna.

Komedie nebo drama?

Drama.

Hory nebo pláž?

Pláž s horami.

Seriál Herec nebo představení Malý princ?

Malý princ.

Dan Nekonečný nebo Michael Jackson? (pozn.: Janovy dětské vzory)

To je stejné, jeden Čech a druhý Američan.

Srdce nebo rozum?

Srdce.

Poezie nebo próza?

Próza.

Černá nebo bílá?

Bílá.

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.