Bolest je prvním pokrmem lásky.

Maurice Maeterlinck
(1862 – 1949, belgický dramatik, básník a esejista)

Můj blízký kamarád a souputník na kolech, kterého často a rád poslouchám, mi při jednom náhodném nočním setkání pochválil texty, které píši do Magazínu Paraple. Neodpustil si jen malou kritiku, a to, že v nich často píši o sobě.

Je to tak, proto se tento úvodník jmenuje Očima Davida Lukeše. Píši o světě ze svého pohledu, jiný nemám a přijde mi to autentické a pravdivé, i když se mohu a jistě často mýlím.  V jiných textech pak jde o kompilaci nabitých vědomostí a moudrosti lidí z mého okolí s vlastní zkušeností s daným tématem.

Do každého čísla našeho magazínu se snažím odevzdávat svůj úvodník až jako poslední článek, aby co nejvíce odpovídal aktuálnímu rozpoložení a zaznamenal myšlenky, které mě neúnavně provází v bdělém stavu, a často i ve snech. Za uplynulé tři měsíce toho bylo skutečně mnoho o čem jsem přemýšlel. Například o testování a očkování a s tím spojeným „odbojem“ lidí odmítajících nosit cokoli na obličeji, tématu střídmosti a vděčnosti, oddanosti a rozervanosti, prožívání hluboké lásky nebo významných ženách mezi námi (což jsou vlastně všechny). Myslel jsem, že se tato témata alespoň částečně promítnou do tohoto textu. Nakonec však vše přebilo opětovné uvědomění si křehkosti bytí.

Asi jako nikdo nemám rád stav, kdy je mi špatně tak, že bych si přál nebýt. Neustále čelit bolesti, zklamání, zármutku a nedokázat si sám pomoci. V těchto chvílích, kdy si velmi uvědomuji křehkost bytí a často hodně vyčerpaný hledám zbytky energie, dochází k tomu nejpravdivějšímu pohledu na svět. A z něj potom čerpám dál s neuvěřitelným vděkem za všechny krásné lidi, které kolem sebe mám. V duchu se pak často omlouvám za unáhlené závěry a často i soudy lidí, kteří se stejně jako já snaží jen žít nejlepší život, i když se to zrovna nemusí ostatním líbit.

Při mém nedávném výletu s ragby do Barcelony mnou však celou dobu proudila radost ze života. I poslední den, který nebyl vůbec jednoduchý.

Cítit svobodu tak intenzivně, jak nám ji předkládá Barcelona lahodí mé duši a s dojetím na to vzpomínám. Všude byli psi, skejťáci i skejťačky, lidé s tetováním, holky v krásných šatech, muži držící se za ruce, katalánština, památky, vůně chleba, sangria, tapas, pláže, běžci, chodci, vozejci, tančící lidi, papoušci v palmách… Pobyt tam vám poskytne tolik vjemů, energie do žil i zvědavosti, co dalšího zažijete za příštím rohem.

SOCIÁLNÍ DISTANC A STRACH Sociální distanc je mnoho posledních měsíců společně s nošením ochrany úst a nosu a desinfekcí rukou třetí zásadou ochrany naší společnosti před koronavirem. S ústenkami a respirátory mám od začátku problém. Nevěřím jejich velkému efektu a osobně mi velmi překáží v mezilidské interakci, kdy absolutně likvidují neverbální komunikaci a my přicházíme o tolik potřebné úsměvy. Myslím si, že jsou správné pouze u prokazatelně nemocných. I přes to všechno nejsem potížista a snažím se dodržovat nařízení tam, kde by mé svobodné rozhodnutí mohlo ovlivnit ostatní. Co však vnímám jako špatné je nabádání k sociálnímu distancu a izolaci. Během zmiňovaného víkendu v Barceloně jsem to pozoroval na členech našeho týmu. Radost, se kterou trávili společný čas, střídala podrážděnost a hledání vhodné cesty k vzájemné komunikaci. Byl jsem z jejich chování dost frustrovaný a přemýšlel jsem, co vězí za jejich zvýšenou potřebou se vymezovat. A potom mi to došlo. Mnoho lidí z mého okolí, mezi nimiž jich je hodně na vozejku, je i běžně více či méně sociálně distancovaných, a nyní jim je to navíc vštěpováno jako zrůdná norma, která je pojmenovaná jako „nejlepší ochrana blízkých“. Vystrašit lidi je teď naneštěstí strategie většiny vládnoucích garnitur. A strach je bohužel to, co nás může zahubit, nikoliv virus nebo migrující lidé. Nenechte se, přátelte se, bavte, zpívejte, objímejte se a vyjadřujte si lásku. Prostě žijte!

O kousek výš zmiňovaná křehkost bytí se u mě projevila poslední den, kdy jsem si při nekontrolovaném pádu pochroumal palec na levé noze, což mělo za následek vegetativní projev bolesti (pocení a následně i zimnice), který mě, úplně vyčerpaného, dovedl v předvečer odletu do postele. Před ulehnutím jsem ještě stihnul s Jiřinou (naší fyzioterapeutkou a rozhodčí na ragby) dojít podél pláže do města. Měl jsem už ale takovou zimnici, že jsem si musel koupit mikinu, i když všichni kolem byli stále v tričku, a zpátky k hotelu dojet metrem, protože jsem už neměl vůbec žádnou sílu.

Další den jsme kvůli odletu vstávali ve čtyři ráno. Zažíval jsem kombinaci bolesti a boje s nějakým virem, který jsme si v týmu předávali. Ta viróza by sama o sobě nebyla žádné drama, kdybych s ní necestoval letadlem. Nateklé dutiny mi při klesání nad Prahou opravdu pěkně zatopily. Ve svém životě zažívám spoustu bolesti, ale tady mi po patnácti minutách neuvěřitelně bolestivého tlaku znělo v hlavě jediné: Proč?! Hlava se mi mohla rozskočit, měl jsem zimnici z pochroumané nohy a všeho prostě dost. Byl to moment, kdy hledáte velké tlačítko OFF. 

Po přistání na Letišti Václava Havla se vše mírně zlepšilo, vyzvedli jsme si zavazadla, včetně ragby vozejků a vcházeli do příletové haly, kde bylo tradičně několik lidí, čekajících na přilétající. A tentokrát někdo čekal i na mě. Ne na nás, jako ragbisty, ale na mě. V momentě, kdy jsem si při pohledu na maminku s malou holčičkou držící nápis „TÁTA“ říkal, že bych taky potřeboval, aby tam pro mě někdo byl, se to stalo. Čekala na mě přítelkyně Dominika, která se o mě ten den, i ten následující postarala (DĚKUJI!   ) a dodala mi energii a naději, že i v podobných situacích, které život přinese, budu zase silnější a zvládnu je s větším nadhledem. Také moc děkuji za péči a starost Jirkovi (Pokutovi) a Jiřině, kteří byli mou oporou v Barceloně a na cestě z ní.

Jsem vděčný za vše, čeho se mi v životě dostává. A i bolestivé dny k němu patří. Učím se prožívat bolest do prospěšné míry tak, abych nemusel pomýšlet na „vypínací tlačítko“ a najít úlevu jiným způsobem. Učím se taky nechat si pomoci i tam, kde jsem to v minulosti kategoricky odmítal a učím se říkat „ne“. To vše jen proto, abych byl plný sil a mohl tvořit se vším nadšením a elánem a byl tím prospěšný druhým. Se srdcem zaplněným láskou to jde jako po másle.

Krásný a malebný podzim vám přeje

David Lukeš

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.