Milé děti,
aktuální situace s pandemií nás zahnala domů více, než bychom si přáli.
Není to období jednoduché pro nikoho. Na začátku se zdálo, že to může být i fajn – být víc doma s rodiči, zvířátky, hračkami, knížkami, zkrátka užít si takovou domácí pohodu. Škola na dálku moc nefungovala a ani se o to nikdo zase tak moc nesnažil, protože všichni věřili, nebo alespoň doufali, v brzký návrat do lavic. Po tolika měsících už se to však doma přejídá i těm největším peciválům.
A teď si představte, že takový stav, jakési domácí vězení, je pro mnoho lidí na vozíku běžná věc. Zpočátku zůstávají doma ze strachu z venkovního světa, z překážek v okolí, z pohledů lidí, kteří si je prohlížejí trochu jako zvířátka v ZOO, ale i ze strachu, jak to mimo svůj bezpečný prostor zvládnou. Je to jako s koronavirem, nevidíme ho, ale bojíme se ho a zavíráme se před ním doma.
Lidé na vozíku často myslí na to, co se jim stalo. Úraz nebo nemoc, při které dojde k poškození míchy, je pro ně obrovská životní rána. Rána spojená s velkou bezmocí, protože jde většinou o nevyléčitelný stav, který je uvrhne do závislosti na někom dalším. Problémem pro ně totiž mohou být i tak jednoduché věci jako sám vstát z postele, obléknout se, dojít si na záchod a mnoho dalšího. Je to, jako by se opět narodili a začínali znovu, jen ty dosud odžité roky a s nimi spojené zkušenosti mají uložené pouze ve své paměti.
Ale s vámi dětmi si lidé na vozíku rozumějí skvěle a jsou vám blíže, než si myslíte. A vy jim.
Je vám někdy smutno z toho, že si myslíte, že děláte všechno správně, a dospělí to přesto nevidí? Cítíte, že ať se zachováte jakkoli, akorát je to naštve? Křičí na vás? Odbývají vás? I to se někdy stává. Ale věřte, že neděláte nic špatně.
Stejně tak lidé na vozíku nedělají nic nesprávného, a přesto často cítí vinu za to, že komplikují život těm, na jejichž pomoc jsou odkázáni. A také nerozumějí tomu, proč se to stalo právě jim. Trápí se. To je v pořádku a normální. Ale moc důležité je nebýt na to trápení sám, protože pak z něj může člověk i onemocnět.
Pokud se tedy někdy cítíte nešťastné, zmatené nebo vám kdokoli působí bezpráví či nespravedlnost, zkuste najít svůj klid a říct to nahlas. Podstatné je, abyste o svých pocitech mluvily, sdílely je s rodiči, kamarády, učiteli, nebo když to prostě není možné či se před nimi stydíte, třeba s odborníky na telefonu linky důvěry, kteří si s vámi popovídají a poradí vám.
Jen to v sobě neduste.
Milujeme vás
Vaši dospělí
Telefonní linky, kde vám pomohou:
Linka důvěry:
777 715 215
(nonstop)
Linka bezpečí:
116 111
(nonstop)
