V noci dopadám na postel, ležím na břiše a čekám než se vybouří spasmus v celém těle. Zůstávám ještě chvíli ležet a procházím postupně v mysli bolestivá místa těla. Snažím se zpomalit mozek a připravuji se na posledních pár úkonů, které mě čekají před finálním ulehnutím, které bývá v drtivé většině vystřídáno rychlým nástupem spánku.

Již několikátý den po sobě se mi zase nepodařilo jít spát v nějakou rozumnou dobu, jak jsem si stanovil jako závazek. Ten jsem sám se sebou uzavřel proto, aby se mi lépe žilo, i když vím, že ne vždy se délka spánku odrazí na pohodě dalšího dne.

Toto zamyšlení jsem původně plánoval věnovat střídmosti v konzumaci všeho, co nám tento úžasný svět přináší a zklidnění, které je v tom obrovském shonu kolem nás stále potřebnější. Ale zrovna v době psaní tohoto textu vyšla nová kniha Pavla Koláře „Posilování stresem: Cesta k odolnosti“, a tak jsem se rozhodl posunout zamyšlení nad výše uvedenými tématy až po přečtení této knihy. 

Vzpomněl jsem si na slova neurochirurga, profesora Vladimíra Beneše, se kterým jsem před několika lety dělal rozhovor, že „pokud se chcete někam posunout, vyberte si toho nejlepšího a tomu oponujte.“ Neznamená to však, že bych se chtěl s profesorem Kolářem přít, protože si ho velmi vážím a jeho zkušenosti a vědomosti jsou tak daleko, kam já ani nedohlédnu. Co jsem však zatím pochopil z mediální prezentace knihy i z rozhovoru s panem profesorem, tak zde prostor pro polemiku bezpochyby bude, v určitých tématech se prostě neshodujeme. Ale více až po přečtení celé knihy v dalším Magazínu Paraple. 

40 a 20

V době vydání tohoto čísla Magazínu se mi v životě potkaly dva numerické milníky, je mi čtyřicet a jsem dvacet let na vozejku. 

Život na vozejku tak začíná i statisticky překonávat ten bez něj, na který se vzpomínky, i přes mou sloní paměť, pomalu vytrácí nebo zamlžují. Dokonce i v těch hlubších místech mozku, která se mi profilují do snění, je vozejk čím dál častější součástí. 

Minimálně si uvědomuji svůj hendikep a místa, která jsou nějakým způsobem bariérová, vyhodnocuji jako velké riziko, i když jsem schopný ve snu zdolat i to, co by v reálné situaci nešlo. Nebo možná šlo, ale nejsem schopný se oprostit od toho, že to podle mých nabitých vědomostí není možné, stejně jako se mi těžko věří v jiné neprokazatelné úkazy a dění. A to jsem přitom otevřený všemu, i zázrakům, ale stejně mi chybí nějaké potvrzení.

Číselné mezníky však nevnímám jako nějakou zásadní životní změnu. Tento rok se u mě zapisuje již od začátku jinými závažnějšími událostmi. 

Hrabu se v písku

Aktuálně prožívám náročné období. Znáte ten pocit, že si saháte na dno sil, že hrabete v písku na samotném dně, ale není to pravda? On se totiž ještě objeví nějaký ten příkop, který vám ukáže, že je „tam“ ještě několik kilometrů síly, ze které se dá čerpat. Někdy se tomu těžko věří, ale opravdu to tak bývá. 

Proto v ideálním případě, dokud je vše v pohodě, nabírejte síly a snažte se pro sebe dělat maximum. Tak, aby bylo vaše JÁ připraveno na nějaké to potopení. Říká se tomu prevence.

Já sám jsem bohužel příkladem, který je spíše odstrašující a rozhodně se nechovám v souladu s naší prací v Parapleti. Je to má volba, ale vím, že z dlouhodobého pohledu není šťastná a uvědomuji si, že lépe o sebe pečovat, nemusí nutně znamenat se omezovat. Pokud se o sebe budete dobře starat budete spokojenější, možná i šťastnější, a tedy daleko více odolní. Jde o nalezení rovnováhy, rozpoznání bodu, kdy už mi mé chování začíná více ubližovat než prospívat. A to JÁ samozřejmě vnímám v souvislosti s okolím, přáteli, rodinou, společností. Možná i to je součástí knihy pana profesora. 

Měl jsem rozhovor se životem a udělali jsme deal, že spolu budeme dýl

Před dvaceti lety jsem v létě skočil do vody a skončil na neurochirurgické jednotce intenzivní péče ve Fakultní nemocnici Plzeň. Strávil jsem tam několik měsíců a při loučení jsem všem, kteří se o mě starali slíbil, že o tom napíšu knihu. S postupem času však přicházelo mnoho dalších příběhů žádajících si knižní zpracování. I když jen z mého pohledu. 

Co v životě prožíváme nám často svou neuvěřitelností připomíná námět na film nebo knihu, jistě jste se s tím už sami setkali. A je to pravda. Naše životy by vydaly na mnoho knih a filmů a možná by si našly své diváky a čtenáře, kterým bychom tak zahráli na jejich notu. 

Povím vám jeden svůj silný zážitek z doby, kdy jsem měl poprvé od úrazu možnost opustit JIPku na plánovaný výlet domů, na Šumavu, na Hojsovku. Nebyla to doba, kdy bych mohl být propuštěn do domácího léčení, protože jsem ještě nebyl stabilizovaný. Vyrazili jsme za doprovodu lékaře a sestry z nemocnice. Už ani nevím, jak jsme jeli, ale vím, že jsem si sebou vezl láhev s kyslíkem, protože okysličení krve po zrušení tracheostomie ještě nebylo ideální. Na Hojsovku se sjeli všichni mí přátelé, kluci mě dostali všude, i s tím nemocničním vozejkem vojína Švejka a v určitých momentech mě doslova nosili na rukou. Mnoho lidí se semklo pro to, aby mi udělali hezký den, znovu ukázali domov, moji fenku Amy, prostě můj život. Všichni krásně spolupracovali a utvořila se parta lidí, která by se jinak ani v nejdivočejších představách dohromady nedala. Ze všech bylo cítit, jak jsou šťastní. Nejen proto, že udělali něco pro blízkého a kamaráda, ale zejména proto, co tím udělali pro sebe. Měli možnost se zbavit všech masek a skutečně si užívali vzájemnou společnost. 

Já jsem však zažíval pocity opačné. Byl jsem sice rád za ně, ale ve svém nitru nešťastný. V jednu chvíli jsem se dokonce musel na chvíli omluvit a celé jsem to oplakal. Byl to drsný střet s realitou, na který jsem nebyl připravený. Viděl jsem, kam se nedostanu, že nejsem schopný hodit klacek Amy, že mi musí okolí se vším pomáhat… Měl jsem chuť to zabalit. Ale taky jsem měl čas věnovat se sobě a přesto, že jsem se „hrabal v písku“, základní touha žít mě vrátila zpět ke krásám bytí. 

Teď trávím čas s Clowie (Amy už nežije) v přírodě, házím jí míček a když ne já, hodí jí ho syn Vendelín. Byla by škoda to před těmi dvaceti lety skončit a o tohle všechno sebe i svět ochudit. Věřím tomu, že žijeme v tom nejlepším možném. 

Z vašich dopisů: Bůh nám dává svobodu

V minulém vydání jsem se zamýšlel i nad užíváním výrazu „nerouhej se“ a spojil to rovnou s úvahou nad tím, zda nás Bůh za něco trestá nebo odkud se to vlastně vzalo. 

Pravda však je, že se trestáme sami, protože si dobře uvědomujeme, co říkáme a děláme i bez toho, aby nás na to někdo takovým způsobem upozorňoval. 

Potěšení vždy nacházíte v něčem mimo vás, kdežto radost vzniká ve vašem nitru.

Eckhart Tolle, německý spisovatel (*1948)

Ale jsem rád, když články vyvolají diskusi a já se mohu něčemu dále naučit a rád bych sdílel pohled své velmi blízké věřící osoby.

„Jsem věřící katolička, věřím v Boha a stejně jako ty si nemyslím, že Bůh dokazuje svou existenci tím, že nás za něco trestá. To největší, co nám dal je svoboda – pro cokoli se rozhodnout, říct, udělat nebo si myslet. Nechce po nás abychom byli Jeho loutkami. Proč by nám dával svobodu, když by nás pak trestal za to, že se rozhodneme špatně? Nebo že se nerozhodneme podle Něj? Můj Bůh není zlý policajt, můj Bůh dává svobodu.“

Ať už jste věřící katolíci, budhisté, hinduisté, nebo nemáte svou víru v ničem zakotvenou, dopřejte si pro sebe svobodu. Svobodu rozhodnout se podle svého nitra, co je vám nejpříjemnější, co pro sebe v životě chcete. 

Přeji vám příjemné léto 

David Lukeš

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.