Rok na vozejku aneb když se chce, tak to jde

Sdílet článek

Je to něco přes rok, kdy jsem prodělala sedmitýdenní ozařování nádoru na mozku následované urgentní operací, která mi zachránila život. Zůstala mi však po ní zhoršená rovnováha a špatná koordinace pohybů na pravé straně. No, a tak jsem se rozhodla pro vozejk. Nebyla to jednoduchá volba. Jako i jiné životní změny jsem ji oplakala a několikrát dokonce přemýšlela, že život skončím. Ale po podzimu přišla zima, po zimě zas jaro a já se pomalu ale jistě zlepšovala.

Být na vozíku je moc zajímavé. Dá vám to nový pohled na svět, na lidi. I mně to změnilo perspektivu na několik věcí. A každý den se stále učím.

V září jsme s rodinou vyjeli do Toskánska, konkrétně do Ceciny. Pro mě to znamenalo mnoho poprvé. Být na vozíku v Itálii bylo jedním z nich. Nevěděla jsem co očekávat, ale Toskánsko mě prostě a jednoduše mile překvapilo. Bezbariérové bydlení, vstup do bazénu, mnoha restaurací a barů, část pláže pro hendikepované, dva tisíce čtyři sta let staré město Volterra, kde se dá pohybovat i přes problémy s mobilitou. A sez­nam by mohl pokračovat. 

Nejsem naivní. Jsem si moc dobře vědoma, že ne vše je bezbariérové. Například, šikmá věž v Pise nemá a pravděpodobně nebude mít výtah. Navíc toto byl bohatý sever. Puglie na jihu by možná byla jiná. Moje dobrá kamarádka Giulia je ze Sicílie. Tak třeba se tam taky někdy vydám a zase vám podám zprávu.

Z této dovolené si odnáším pár životních mouder. Například, že po každém dešti znova vysvitne sluníčko. Že nepochopený italský vtip může vést k novému mezinárodnímu konfliktu a že je extrémně důležité obklopovat se lidmi, kteří vás mají bezpodmínečně rádi. A že lékořicové gelato je fakt hnusné. 

Ale hlavně, že to vždycky nějak jde. A pokud může být k vozíčkářům vstřícné dva tisíce let staré město, tak nevidím důvod, proč by i Čechy nemohly být více bezbariérové. Ano, to mluvím o tobě, historická dlažbo! Když se chce, tak to jde a může to jít ještě lépe. Pokud budou lidé, kteří staví chodníky, mosty a budovy myslet na ostatní, svět bude přístupnější. Stačilo by myslet na to, že kdyby byli v podobné situaci, asi by také nechtěli být zalezlí doma v pátém patře a litovat se. Určitě by také chtěli jít ven na čerstvý vzduch, dojet si třeba na trh koupit chleba a vajíčka, popovídat si s prodavačem kávy a společně se zasmát novodobé politice. Čím méně bariérám budeme my vozíčkáři čelit, tím více půjdeme ven. Čím více půjdeme ven, tím více nás ostatní uvidí a nebudou se na nás dívat jako na mimozemšťany. Pokud budeme více zapojeni do společnosti, ostatní lépe pochopí naše problémy. Když se zlepší komunikace, vyhneme se nedorozumění, které stejně vede jen k rozdělování nás všech. A to snad nikdo nechce. Když to jde v antickém městě, pak to jde všude!

P.S. Prosím, nesmějte se mému vozejku. Vím, že je hrozný, ale teď už mám nový, vážně 🙂

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.