Stačí se s ním projít ulicí a všímat si reakcí kolemjdoucích. Ponejprv se v jejich tvářích většinou zračí překvapení, které vystřídá nadšený údiv, a pak se jim ústa rozšíří do radostného úsměvu a se zdvořilým ostychem ho pozdraví. Myslím, že je to odměna za to, že svými písničkovými i divadelními texty, filmovými či televizními scénáři a povídkami rozveseluje (a jindy dojímá) už několikátou generaci. 

„A my se ptáme, kamarádíčkové, kolik lidí jste rozesmáli? He? A kolik dětí? He?“ kárá skřítek tři veterány, o kterých Zdeněk Svěrák napsal film podle pohádky Jana Wericha Fimfárum. On sám v tomto směru může mít svědomí úplně čisté: svého nadání, talentu, daru povzbuzovat a odlehčovat trudnou mysl smíchem využil tím nejlepším možným způsobem.

Nedávno odešel do „skotského nebe“ představitel agenta 007 Sean Connery, k němuž býval kvůli fyzickému vzhledu, ale i díky osobnímu šarmu připodobňován. Škoda, že žádného z režisérů nenapadlo obsadit také Zdeňka Svěráka do role akčního hrdiny. 

Kdo ví, možná na něj ale životní role teprve čeká, v novém filmu režiséra Jana Svěráka Betlémské světlo ztělesní spisovatele. A tím si přál odjakživa být. Natáčet se začne den po jeho pětaosmdesátých narozeninách.

„Ze svého věku se hodlám radovat,“ to jste řekl před pěti lety, když se blížily osmdesátiny, s dovětkem: „Ale jde to těžko.“ Stále to platí?

Pořád se hodlám radovat. Patřím k lidem, kteří by se rádi dožili dlouhého věku, ale nechtějí být staří. Zatím se mi to daří, když pracuju, ale teď, když mám zákaz práce, bývám trošku schlíplejší.

Nutno říci, že to není zákaz toho druhu, jaké kdysi bývaly, je to zkrátka kvůli covidu…

Ano.

Máte v rodokmenu geny dlouhověkosti?

Babička tady byla do devadesáti let. Zajímavé bylo, že když jí bylo osmdesát, mysleli, že umře, znám to jen z vyprávění. Skoro na smrtelné posteli řekla mojí mamince: „Růžo, jdi do sklepa, tam je sud a pod kamenem je prkno a pod ním je zelí. Chci tu vodu z toho zelí.“ Maminka jí přinesla hrneček té vody, babička ho vypila a byla tu dalších deset let.

Takže to je elixír zdraví?  Dát si občas vodu z kysaného zelí?

A víte, že o tom kolikrát přemýšlím?

Jak si uchováváte fyzickou svěžest? Udržujete se nějak? Sportujete? 

Moje sportování spočívá v každodenní vycházce do přírody, ujdu asi čtyři až pět kilometrů a zase zalezu. Je to pro mne úkol a jdu, i když se mi nechce. Protože ta chůze a dýchání na vzduchu je to, co potřebuju.

Máte pravidelný okruh?

Ano, ale neprozradím vám ho, aby nás tam nebylo moc. 

K takovým vycházkám patří ale pejsek. Toho jste nikdy neměl?

Zkoušel jsem to, ale zahynul mi už jako štěně, a když jsem ho pohřbíval, řekl jsem si, že už žádného nechci.

To bylo v dětství?

V dospělosti. Děti chtěly psa, a jak to tak bývá, staral jsem se o něj já. Myslím, že pes vyžaduje víc péče, než mu můžu dát.

Přichází s věkem moudrost?

Ne.

Je to jisté?

V něčem jste moudřejší, než když vám bylo patnáct, ale platí to, co jsem vyjádřil v písničce „Ani k stáru“: nemám o životě páru.

Přesto se zeptám, co byste poradil, kdyby to šlo zpátky v čase, jedenatřicetiletému Zdeňkovi v roce 1967, kdy jste zakládali Divadlo Járy Cimrmana?

To jste uhodil hřebíček na hlavičku, nebo jak říkal Karel Velebný, do lebky, protože tím rokem začíná šťastné období mého života. Uvědomuju si, že jsem nebyl úplně šťastnej žák ani student, trpěl jsem ve škole strachem z předmětů, jako je matika nebo chemie. Ani jako učitel jsem se necítil být tím povoláním naplněn, nesplňovalo moji touhu být Aloisem Jiráskem. Donekonečna jsem opravoval diktáty a slohy a neměl jsem čas na vlastní psaní. To se změnilo teprve, když jsem se dostal do rozhlasu a založili jsme Divadlo Járy Cimrmana. Zakladatelé jsme byli většinou rozhlasáci, Jirka Šebánek, který to vymyslel, Miloň Čepelka, já, jedině Láďa Smoljak byl mimo rozhlas. Od založení divadla dělám to, co mě baví, a usínám většinou s myšlenkou „dneska to bylo bezvadný“.

Takže rada zpátky v čase zní?

Zdeňku, drž se toho.

Zdeněk Svěrák se narodil 28. 3. 1936 v Praze. Na pedagogické fakultě vystudoval český jazyk a literaturu, po čtyřech letech učení nastoupil do Československého rozhlasu, kde mj. spoluvytvářel pořad Nealkoholická vinárna u Pavouka. V roce 1967 stál u zrodu Divadla Járy Cimrmana, které vede dodnes. Je autorem a spoluautorem čtrnácti divadelních her, pěti her rozhlasových, nesčetně televizních a filmových scénářů a skoro pěti set písňových textů, z nichž některé podepsal pseudonymem Emil Synek. Na svém kontě má na padesát filmových, televizních a divadelních rolí.

Je autorem několika knížek pro děti, dvou povídkových sbírek a novely Strážce nádrže.

Kromě ceny americké Akademie filmového umění a věd – Oscara – má mj. prezidentskou medaili za zásluhy od Václava Havla, několik Českých lvů, Křišťálový glóbus, Zlatý glóbus, Cenu Vladislava Vančury, platinové a diamantové desky, Magnesii Literu, Cenu Miroslava Švandrlíka atd. Je čestným občanem Prahy a Kopidlna.

V roce 1994 stál u zrodu Centra Paraple, jehož je prezidentem.

S manželkou Boženou mají dceru Hanu a syna Jana.

Jaké bylo vaše postavení tehdy na počátku? Domluvili jste se, že každý ze zakladatelů napíšete hru a včas jste to splnil jenom vy s Aktem. Dnes to považujeme za samozřejmost, ale kdy a jak vyplynulo, že právě vy budete ředitelem, principálem divadla?

Nebylo to tím, že bych divadlo vymyslel, to prvenství patří Jiřímu Šebánkovi, ani tím, že jsem napsal první hru, Akt, ale tím, že Šebánek a já jsme založili Nealkoholickou vinárnu u Pavouka. Tam vzniklo podhoubí příštího divadla, rodil se tam náš styl humoru, a proto jsme byli nejdřív vedoucími toho souboru my dva. Když odešel z divadla Jiří Šebánek, mám dojem, že jsem byl vedoucím jenom já, později jsme byli šéfové dva s Láďou Smoljakem, on měl na starosti organizační a technickou stránku a já uměleckou. Když Láďa před víc než deseti lety umřel, zůstal jsem na to sám.

A kdy se ukázalo, že je pro vás nejlepší psát hry v tandemu s Ladislavem Smoljakem? 

Nejdřív jsme každý napsal jednu hru, Láďa Vyšetřování ztráty třídní knihy, Jirka Šebánek Domácí zabijačku a já Akt.  Vraceli jsme se z Vídně, z prvního zahraničního zájezdu divadla,  a v autobusu Láďa řekl: „Kamaráde, mám téma pro další hru, bude to opereta.“ Přivedl ho na to Theater an der Wien, slavná operetní scéna, prostředí jako dělané pro cimrmanovskou poetiku. Začali jsme na tom kutat spolu a ukázalo se, že nás to baví a že psát komedii ve dvou je výhodné, protože jeden inspiruje druhého a je zároveň prvním divákem nebo posluchačem.

Bavili jste se u toho psaní?

Někdy ano, jindy jsme trpěli, když nám to nešlo. I to je výhoda dvojice, nestávalo se, že by nám to nešlo oběma zároveň. Vždycky jeden je víc ve formě než druhej, takže to táhne on a pak se zase vystřídají.

První realizovaný scénář jste napsal s Miloněm Čepelkou. Mám na mysli původní televizní muzikál Příliš krásná dívka. Kamsi zmizel. Proč?

Vznikl v době, kdy jsme nesměli psát pro rozhlas, ale kupodivu pro televizi ano. Díky Vladimíru Dvořákovi, který šéfoval oddělení zábavy a nebál se, přestože v Československém rozhlase jsme byli na černé listině a soudružka Balážová psala stížnosti, že nás zaměstnal. Nenechal se zastrašit a povolil nám udělat několik mikrokomedií. Jednou z nich byla právě Příliš krásná dívka. Hlavní roli hrál Miloš Kopecký a příliš krásnou dívku Helena Vondráčková, ale první vysílání mělo za následek, že prezident Gustav Husák se o tom nedobře zmínil, nelíbilo se mu to, a tak se to stáhlo.

K pětaosmdesátinám jste si nadělil nové natáčení se synem Janem. Asi to byla radostná práce, protože na scénáři jste pracovali spolu…

Ano, my jsme teď pracovali na scénáři, který napsal Honza podle mých tří povídek. Dovedně je spojil v jeden příběh.

Bylo to podobné jako tvořit ve dvojici s Ladislavem Smoljakem?

Velice podobné, jeden něco navrhne a druhej řekne: „Kamaráde, tys na to káp!“ To je radost.

Měl jste rozepsanou filmovou pohádku. Dojde na ni?

Je napsaná už ve třetí verzi, doufal jsem, že ji pan režisér Svěrák už schválí, ale chyba lávky, pořád se mu to nezdá. On si asi myslí, že to vzdám, ale to je na omylu. Budu ho otravovat tak dlouho, dokud to nenatočí.

Že by se toho ujal nějaký jiný režisér, o tom neuvažujete?

Ne. Když to nebude chtít Honza, udělám z toho knížku.

Shodou okolností jste se narodil na Den učitelů, respektive v den, kdy přišel na svět Jan Ámos Komenský, a taky na den přesně jako se narodil peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, nositel Nobelovy ceny…

… ano, taky Maxim Gorkij a Bohumil Hrabal…

No vidíte, to je prostě už předurčení. Odjakživa jste se chtěl stát spisovatelem, psal jste už od poloviny padesátých let. Co to, že se na publikování dostalo poměrně nedávno?

Život to tak zařídil, že po mně chtěl, abych pracoval pro divadlo, když jsme ho založili. Kdysi mi v Mladém světě uveřejnili pár prvních povídek, ale pak zas po mně chtěl život, abych psal filmové scénáře, a tak na to nebyl čas. Teprve když jsem se vyřádil na těchto dvou polích, vrátil jsem se k psaní povídek, respektive vyzvaly mne k tomu dvě redaktorky tehdejšího nakladatelství Fragment. A já jsem si říkal: „Hele, zas se mi splní sen!“

Za Kolju, jak známo, jste získali filmového Oscara. Je to to nejvyšší ocenění, kterého se vám dostalo? 

Kolja získal nejen Oscara, ale i Zlatý glóbus, což nebývá. Napřed jsme dostali Zlatý glóbus a to nám říkali znalci: „Tak to se rozlučte s Oscarem, protože kdo získá Glóbus, ten už nemá šanci na Oscara.“ Stalo se, že jsme držiteli obou těchto cen. Myslím, že Oscar nevypovídá 

o tom, že to je super nejdokonalejší film, ale že to je film, který je schopen oslovit celý svět. 

Abych lovil ve vlastních vodách: Obecná škola byl skvělý film, ale neměl potenciál oslovit třeba Eskymáky, kdežto Kolja, to je příběh starého mládence, který se stará o cizího malého kluka, navíc občánka ze znepřátelené velmoci, tomu rozumějí indiáni, Eskymáci i Češi.

„Myslím, že Oscar nevypovídá o tom, že to je super nejdokonalejší film, ale že to je film, který je schopen oslovit celý svět.”

Když si člověk uvědomí, kolik jste toho udělal, stále tvoříte… Kde se ve vás bere nebo vzala ta silná sebedisciplína? Zvlášť spisovatel zkrátka musí knížku vysedět. 

Nejsem tak dokonalej, jak mě tady líčíte. Málo čtu, dalo by se říci, že víc píšu, než čtu, a to je obrovská chyba. Když se ale rozhodnu, že napíšu knížku, vím, že jinak než trpělivým psaním nevznikne, a tak se k tomu holt přinutím.

Jakou roli hraje v životě náhoda? Vy jste tady vlastně náhodou za zemřelého sourozence. Jestli jsem to dobře pochopil, také herec Petr Brukner přišel na svět za války poté, co zemřela jeho sestra… Nakolik vás charakterově utvářela ta snaha nezklamat jako Zdeněk II.?

Nenesu si to životem jako něco, co bych měl stále na paměti, že jsem náhradník. To ne, ale náhody asi určují většinu našeho osudu. Mám jich tolik… Uvědomuju si, že kdybych býval neudělal zkoušky na vysokou školu pedagogickou, nesetkal bych se s příští manželkou. Nepotkal bych se ani s Miloněm Čepelkou, který se stal mým spolustudentem, Miloň by mě nezavedl do rozhlasu, nevznikla by Nealkoholická vinárna U Pavouka ani Divadlo Járy Cimrmana. Kdybych se neseznámil s manželkou, nemohl by přijít na svět Jan Svěrák… a tak se náhody vrství. Voskovec s Werichem měli pravdu, když zpívali, že život je jen náhoda.

Náhradnictví se jako motiv objevuje v Obecné škole. Je pravda, že k nápadu vylíčit ve scénáři zážitky z dětství vás ponoukl režisér Vít Olmer na dotočné filmu Jako jed?

Na dotočné filmu Jako jed mě ponoukli k tomu, abych napsal své zážitky ze školy. A z toho pak vznikl film Obecná škola.

Prý jste do toho zakomponoval i vzpomínky kameramana Oty Kopřivy?

Ano, Ota Kopřiva mi například vyprávěl, jak je ředitel jejich školy upozornil, aby v mrazech neolizovali zábradlí.

Takže tahle slavná scéna není vaše?!

Tahle není moje, to mám od Kopřivy.

Nakolik je toto hrabalovské převyprávění vaše pracovní metoda? Dnes se už špatně vysvětluje úsloví: „Složenky, vy krávy zelený, nenažraný…“, protože už skoro zanikly a změnily barvu. Je to hezká hláška. Tu jste také odposlechl?

Zrovna tohle ne. Sám jsem jim tak říkával, složenky jsem nenáviděl. Tak jsem jim přezdíval „krávy zelený“. Platí ale, že život je nejlepší scénárista, takže pozorovat lidi a poslouchat, co si říkají a vyprávějí, je vždycky pro autora mého typu podstatné.  

Shodou okolností nedávno to bylo deset let, kdy jsme spolu v Roztokách u Prahy besedovali pro Centrum Paraple. Když vás potom vezli domů, šel jste po čtyřech. Pamatujete si tu historku?

Velmi dobře. Bylo to v únoru a pršelo, jenomže přišla náhlá změna počasí a během několika hodin – co jsme si povídali na výstavě v někdejším hotelu Academic – nastalo náledí. Cesta od chodníku k zápraží našeho domu je mírně do kopce. Vystoupil jsem z auta, které odjelo, a přemýšlel jsem, jak tu ledovou plochu překonám, aniž bych si něco polámal. Byla už tma, nikde nikdo, spustil jsem se tedy na všechny čtyři a vydal se po té skluzavce vzhůru. Když jsem byl těsně u domu, otevřely se dveře, na zápraží stála manželka, zděšeně spráskla ruce a pravila: „To jste se s tím Krocem teda pěkně ztřískali, že se neudržíš ani na nohou!“

To byste asi uměl, kdyby se to hodilo, jako historku zakomponovat do nějakého příběhu?

Ano. Že by ho žena vyprovázela se slovy, ne aby ses tam zřídil zase pod obraz, a pak by ho viděla jít domů po čtyřech. Šlo by to.

V říjnu bude Centru Paraple sedmadvacet let. Hlavně vaší zásluhou. Netřeba příliš vysvětlovat, že jde o obecně prospěšnou společnost, která pomáhá lidem s poškozením míchy. Vzpomenete si na to, kdy vás napadl tento nejpříhodnější název?

O vznik centra se nejvíc zasloužila jeho první ředitelka Alena Kábrtová. Na začátku, na schůzi tehdejšího Svazu paraplegiků, 

se hledal příhodný název. Pořád tam padalo paraplegik sem, paraplegik tam, říkal jsem si, co to postavit na tomto slově? Přišlo mi to hezký, protože paraple je takový ochranný nástroj, pod který se schováme.

Historie sahá mnohem dál, až do dubna 1988, kdy po nešťastném pádu ochrnul váš kamarád a kolega z divadla Jan Kašpar. Jak dlouho trvalo, než jste našli způsob, jak se k jeho hendikepu postavit, když se vrátil do souboru?

Neřeknu vám přesně, jestli to trvalo rok nebo dva. Začátek jsme uchopili hloupě, ale tehdejší společnost na tom byla stejně jako my. Vozíčkář byl tehdy někdo, před kým jsme uhýbali očima, litovali ho. I my v souboru, vlastně my s Láďou, jsme si říkali, že by bylo hloupé, kdybychom ukázali na jevišti –  v komedii, kde chceme rozesmávat –  nešťastného člověka… Vymysleli jsme, že budeme jeho hendikep skrývat a vybrali jsme mu role, kde sedí za stolem nebo má nohy přikryté, aby nebylo vidět, že je invalida. 

Honza sám se jednou zeptal: „Proč se nemůžu v závěru představení uklonit divákům, když jsem hrál dobře?“ Uvědomili jsme si, že je to pravda, a přestali jsme jeho postižení tajit. Začali jsme psát role pro člověka na vozíku.

Jak se podle vás za těch třiatřicet let změnil přístup veřejnosti k postiženým lidem?

Takhle, jak jsem to vylíčil. Co se odehrálo na scéně, to se odehrálo i ve společnosti.

Alena Kábrtová, která stála u zrodu tohoto projektu, vzpomínala, že prazačátky se datují někam do léta 1989, když jste navštívil Honzu Kašpara v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, tam jste se seznámili s Kábrtovými. Vy jste tam předčítal hru Blaník. Jak vzpomínáte na to setkání? Tehdy se zrodil nápad založit centrum na pomoc vozíčkářům?

Ano, ten nápad už visel ve vzduchu a já jsem přijel do Kladrub číst nový text jako něco zakázaného, rozumíte, my jsme to psali ještě za totáče a nevěděli jsme, jestli nám to povolej. Zkusil jsem, co to udělá s publikem postižených kluků a holek. Smáli se a mě to uklidnilo, že jsme napsali dobrou věc.

Co vám to dlouhodobé úsilí dalo? Alena Kábrtová vzpomíná, že jste většinu času, jak ona říká, žil s Parapletem…

Počátky byly opravdu skromné, protože jsme měli několik místností ve zrušené sídlištní mateřské školce, nebo to bývaly jesle, už si nevzpomínám. Rozhodli jsme se, že z toho vybudujeme moderně vybavený dům, kde budou ubytováni vozíčkáři, kteří se vracejí po úrazu zpátky do života, čili to je léčebna a hotel dohromady. Bylo třeba sehnat hodně peněz. Kamarádi mi poradili, abych zkusil vymyslet pořad, který by oslovil veřejnost v rozhlase i v televizi. A vznikla Dobročinná akademie, kterých se vysílalo snad kolem dvaceti. 

Potom se Dobročinná akademie přetavila v nablýskanou show StarDance…

Díkybohu, musím to zaklepat, nás převzal veleúspěšný pořad StarDance, i letos máme slíbeno, že nám věnují speciální díl nejen pro zdravé, ale i pro tanečníky a tanečnice na vozíku.

Teď je asi zlá doba na získávání peněz pro cokoli, třeba i na dobročinné účely?

Nevím, jak bude společnost tentokrát štědrá, když je potřeba peněz na všech frontách. Lidem hrozí katastrofální zchudnutí, podniky krachují, nikdo to nemá snadné. Vždycky mě ale dárci překvapili, kolik nám za ten večer poslali. Bývám tak dojat, že mám co dělat, aby se mi nelámal hlas, když jim na závěr děkuji.

Vracím se k nezodpovězené otázce: skoro po třetinu života jste spojil svoje jméno s Centrem Paraple. Co to dává vám?

Když tam přijdu, jsem pyšnej, že se to podařilo vybudovat, skvělý tým funguje profesionálně a klienti, jak jim říkáme, si pochvalují, že to byl bezvadnej nápad a že se určitě přihlásí na další pobyt. A pak je pěkný, že v kancelářích, jako je ředitelna nebo ve schůzovní místnosti, nevisí portrét prezidenta republiky, ale prezidenta Centra Paraple. A to jsem já…

Vy jste v Parapleti nechal kus života a zároveň jste mu věnoval i velkorysou částku z vlastních peněz. Někdo by si myslel, že stačí, že jste ho svým jménem zaštítil. Myslím, že už to by bylo pro takovou organizaci k nezaplacení. Je to hodně velkorysé.

No, velkorysé. Když se to stane vašemu kamarádovi a on vás požádá, jestli by s tím nešlo něco dělat, je to něco jiného, než když na to přijdete sám. Tady se vlastně nedalo odmítnout. Jestli mi rozumíte. A pak, když už se stanete tváří toho hnutí nebo té solidarity, nese to s sebou odpovědnost a spoustu práce, žere to hodně času a nervů, protože ta organizace prochází vývojem, mění se ředitelé a správní rady, jsou na její činnost různé názory, čili když tohleto překlenete, zas se vám uleví, jako mě, že krize je překonána, a co jste založili, pokračuje. Chrání mě to také před žádostmi o spolupráci s jinými subjekty. S klidným svědomím můžu říct: To nejde, už mám pod palcem Paraple. 

Jak jste si stanovil hranici, aby vás někteří dárci nezneužívali třeba ve smyslu „přispějeme na Paraple, ale vy pro nás uděláte to či ono“?

S tím jsem se musel vyrovnat. Zpočátku jsem někdy podléhal, když požadovali něco, co bych jinak nedělal, ale slíbili, že přispějí na Paraple. Pak jsem se naučil, že i kdyby dali na Paraple velkou sumu, nemůžu jít do něčeho, co není moje parketa.

Jak se těšíte na 55. sezonu Divadla Járy Cimrmana, která – doufejme – začne v říjnu? 

Nesmírně. Víc už se těšit nejde. Ještě než to začalo, jsem měl předtuchu, chodil jsem v divadle za kulisami, které bývají polepené novinovým papírem, aby plátno vydrželo co nejdéle, a tak tam jsou noviny z doby, kdy to představení vzniklo, takže je tam třeba napsáno „Kolja dobyl Ameriku“…

… tedy rok 1997…

Správně. A já jsem chodil mezi těmi kulisami a říkal jsem si: „Važ si toho, kamaráde, tohle nebude trvat dlouho.“  Myslel jsem si, že mi stáří znemožní hrát, ale že přijde tenhle prevít a překazí nám půl roku, nebo jak už je to dlouho, a nedovolí nám provozovat tohle nádherný řemeslo, to jsem netušil. Těším se velice a doufám, že to přijde i dřív než v září nebo v říjnu. My bychom rádi hráli i o prázdninách, čemuž jsme se vždycky vyhýbali.

Kdybyste byl postaven před úkol vymyslet přání Zdeňku Svěrákovi k jeho pětaosmdesátinám, jak by znělo?

Hodně zdraví, pane Svěráku.

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.