Splouvání řeky, v našem případě Vltavy, je jeden z tematických programů, na kterém si naši klienti mohou vyzkoušet pobyt v přírodě se vším všudy. Kempy podél řeky, ve kterých se ubytováváme, jsou bariérové zcela či alespoň částečně. Tuto skutečnost využíváme pro nácvik, jak tyto těžší podmínky zvládnout nejdříve ve zkušených a laskavých rukách našich terapeutů a asistentů a později s rodinou či přáteli.

Spíme ve stanu na karimatce a ve spacáku. Ti odvážnější i pod širým nebem, když počasí přeje. Snídaně a večeře si připravujeme sami, i když společně. Někdo krájí, někdo míchá, někdo koření. Obědy řešíme cestou. 

„Kdo zvládne vodu, zvládne všechno.“ 

Samotné splouvání probíhá na stabilních nafukovacích lodích, do kterých se vkládají speciálně upravené sedačky. Své úvodní slovo bych ráda zakončila všeříkajícím komentářem: „Kdo zvládne vodu, zvládne všechno.“ 

Na řádcích dále se s vámi o své dojmy podělí Nina Křehotová a Kateřina Soumarová. Příjemné čtení a ahóóój!

A sen se stal skutečností

Na vodě jsem s Centrem Paraple byla podruhé. Vnímám, že voda je životadárný živel. Být na vodě je radost a svoboda. Tedy svoboda až od okamžiku, kdy už vozíčkář sedí v lodi.

Od splouvání Vltavy s Parapletem v roce 2019 jsem si moc přála si to zase zopakovat. Ale loni nám korona ukázala, že jisté není nic.

Ale letos, letos vypadalo vše víc nadějně. Nebo jsme tomu spíš všichni chtěli věřit, i když ještě tři týdny před akcí nebylo nic definitivní.

Ve chvíli, kdy mi Sylva řekla, že se jede a že jedu i já, jsem cítila obrovský vděk. 

Jelikož celý květen pršelo a bylo chladno, tak kdykoli jsem zmínila, že pojedu na vodu, tak se každý trochu podivoval. Chladno a déšť nejsou zrovna vhodné podmínky na stanování a na splouvání řeky. A už vůbec ne pro vozíčkáře, kteří mají poruchu termoregulace. Ale nikdo z nás se nenechal odradit. Všichni jsme se těšili až příliš moc. A jak se říká: „neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení“.

A tak jsme zabalili bundy, pláštěnky, termoprádlo, ti šťastnější i čepice a rukavice. A v pondě­lí 31. květ­na jsme se všichni potkali v kempu Rožmberk. Skoro třicet účastníku – sedmnáct choďáků, deset vozíčkářů, dvě desetileté dívky paddleboardistky a jeden pes.

V Rožmberku nás přivítalo slunce. Avšak první noc to vypadalo, že ve stanech zmrzneme, ráno ještě byla námraza. Nikdo se moc nevyspal. Ale stejně jsme se všichni bavili a smáli. Já se ráno smála tomu, že v kempu neteče teplá voda a člověk si o to déle čistí zuby, protože se mu nechce vypláchnout si už tak zmrzlou pusu studenou vodou. Brrrr. Jo, první noc byla náročná, promrzli jsme dost. Vůbec všechny noci byly poměrně chladné.

Ranní slunko vše rozjasnilo, po mrazících ani stopy, veškerá únava byla pryč. Splouvání mohlo začít. V tento den nás čekal ještě jeden neobvyklý zážitek, kdy se jednomu z účastníků neudělalo dobře. Ale díky vedoucí “zájezdu“, zdravotnímu dohledu a vnitřní síle účastníka se kolega odpoled­ne vrátil do kempu a byl zase v rámci možností v pořádku.

Dny obsahovaly tolik krásna, laskavosti, vlídnost a porozumění, že to jde jen těžko obsáhnout slovy. Ještě teď ve mně zní slovo sounáležitost. S vodou, s přírodou, se všemi lidmi.

Počasí přes den bylo lepší, než jsme si mohli vysnít, ale to v noci takové, že odradilo ostatní vodáky, takže jsme měli celou Vltavu i kempy pro sebe, což se opravdu nestává často. To by mě nikdy v životě nenapadlo, že něco takového mohu prožít. 

Každé ráno jsme začínali rozcvičkou a každý večer jsme si povídali o tom, co se nám ve dne nejvíc líbilo, co nás překvapilo, anebo co je potřeba vyladit. 

Snídaně i večeře jsme si připravovali v kempech a na své si přišli i vegetariáni. Obědvali jsme na lodích. Každý dělal, co uměl a zvládnul. Jeden krájel, druhý míchal, další dělal dřevo, někdo nás bavil svou přítomností. 

Nikdo v té partě nebyl míň nebo víc. Všechno to zapadlo a šlapalo. 

Byly to úžasné dny plné slunce, smíchu, radosti, pádlování, povídání i ticha. Byly to úžasné večery plné hvězd, zpěvu, kytary a zase smíchu. 

Lidé v Parapleti a kolem něj mě nikdy nepřestanou udivovat. Uvědomuji si, jak moc náročné to pro všechny asistenty je. Stavět stany, pomáhat nám do lodě a z lodě a mnoho a mnoho dalších věcí. Je to fyzicky náročné. Bez choďáků by tohle nikdy nebylo možné. Nikdy. 

Když jsem se loučila s lidmi (a i během celé výpravy), tak mi říkali, jak jsem usměvavá. Ale v takové partě je to tak jednoduché. 

Poslední večer jsme měli závěrečné vyhodnocení a z toho i slovně vyplynulo, že jsme si to užili opravdu všichni. Chodící, nechodící, malí i velcí. A to mě těšilo nejvíc. Možná to bylo i tím, jak dlouho podobné akce nebyly. Všichni jsme asi byli o něco víc pokorní, víc vlídní, víc pozorní k sobě i jeden k druhému, ke svým potřebám i potřebám druhých. Nevím, popisuji, jak jsem to vnímala já. 

Každopádně pro mě to byl jeden z nejkrásnějších zážitků v životě. Díky všem za to! 

Praxe na vodě

Na praxi do Centra Paraple jsem jela s cílem seznámit se s problematikou míšního poranění a s péčí s ním související. Zároveň bylo mým cílem pomoci lidem s tímto hendikepem prožít týden na vodě co nejsnadněji a zažít něco nev­šedního. Doufala jsem, že se seznámím s novými zajímavými lidmi, jejich příběhy a že se od nich naučím něčemu novému.

Celý týden jsme strávili buď na vodě nebo v kempu, kde to nebylo pro klienty vždy jednoduché, jelikož ne všechny kempy byly bezbariérové. Naštěstí jsme měli k dispozici některé pomůcky, jako například vozík do sprchy, díky kterému bariérové sprchy nebyly zas tak velkou překážkou. Klientům bylo třeba pomoci dostat se přes travnatý povrch k toaletám a koupelnám, jelikož je pro ně velmi náročné a vyčerpávající se po takovém povrchu pohybovat. V kempech jsme spali ve stanech a už to bylo pro klienty velkou výzvou, protože to představovalo ztížené podmínky i pro běžné každodenní činnosti. Často totiž bylo potřeba jim například některé věci ze stanu podat nebo je naopak uklidit, pomoci jim přesunout se z vozíku do stanu a poté zase na vozík. 

Z mého úhlu pohledu jsem splnila všechny cíle, se kterými jsem na praxi jela. Za týden strávený s paraplegiky a kvadruplegiky jsem nyní o něco schopnější představit si situaci, ve které se nacházejí a je pro mě i jednodušší pochopit emoce, které prožívají (ať už ty pozitivní nebo negativní). Možnost sedět v lodi a plout, jim přinesla osvobozující pocit a zároveň jim ukázala, že je stále možné užívat si život naplno.

Dozvěděla jsem se, že doopravdy každý klient je jedinečný a i přesto, že jsou projevy jednotlivých typů míšních poranění důkladně popsány, nevypadají ve skutečnosti vždy stejně. Vždy je zásadní s klientem komunikovat a ptát se ho na jeho potřeby, ne rovnou jednat. Doufám, že si toto zjištění budu pamatovat i do budoucna a klást větší důraz na komunikaci, která může předcházet různým problémům a nedorozuměním. 

Zároveň pro mě bylo úžasné poznat skupinu lidí z Centra Paraple, jejich nadšení z práce, kterou dělají a ochotu, laskavost, která v tomto kolektivu panuje. Jsem za tuto praxi nesmírně ráda a vážím si toho, že jsem se takové akce mohla zúčastnit. Získala jsem spoustu zkušeností a poznatků, mnohému jsem se naučila, poznala nové lidí, kteří jsou výborní ve svém oboru a dělají svou práci s láskou a nadšením. 

Sdílet článek
Aktuality

Centrum Paraple je obecně prospěšná společnost založená Zdeňkem Svěrákem a občanským sdružením Svaz paraplegiků. Od roku 1994 pomáháme lidem na vozíku po poškození míchy a jejich rodinám zvládnout těžkou životní situaci.

Jsme oporou pro ty, kteří právě ochrnuli po úrazu nebo nemoci, i pro ty, kteří tak žijí už dlouho, ale narazili na problém, se kterým si nevědí rady. Pomáhat můžeme jen díky solidaritě tisíců lidí, kteří naši činnost podporují. Pokud i vy věříte v potřebu solidarity a vzájemné pomoci, přidejte se k nám.

Naše činnost je přibližně z 50 % financovaná z darů fyzických a právnických osob. Darované finanční prostředky dále nerozdělujeme příjemcům, využíváme je k financování přímých služeb, pomoci a péče o své klienty s poškozením míchy.

Napište nám
Bezplatná objednávka tištěného Magazínu Paraple.

Každý rok vám ve schránce přistanou čtyři výtisky.